While I breathe, I hope

Prolog

Každému se někdy, něco přihodí. Je to věc, která vás odradí dělat vše s chutí a na plno.
Může vám umřít vaše oblíbená rybička, zlomit si ruku nebo nohu, rozvod rodičů, špatná známka z testu nad, kterým probdíš celičkou noc. Rose na tom, však byla ještě hůř a mohlo to být stále horší.
-
V rohu se krčila drobná dívenka s hnědými vlasy. Potichu vzlykala domnívaje se, že jí nikdo neslyší. Na sále ležel chlapec, kterému patřilo dívčino srdce.Doufala, že vše dopadne výborně a po operaci bude vše jako dříve.

Sálem se linulo takové ticho, že cvakání hodin bylo zřetelně slyšet. Dívka jménem Rose se zvedla a chodila ze strany na stranu, jakoby tím mohla něco změnit. Její unavené oči podlité slzami a krví byly lehce zavřené a ruce vzpínala ke stropu.

"Otče náš, jenž si na nebesích..." Mumlala pro sebe jedinou modlitbu co znala. "Ámen."Ubrečeně řekla a zase se sesunula k zemi.

Dveře od sálu se otevřeli a na chodbě se objevil doktor, který měl v obličeji nečitelný výraz.

"Slečno Rickmanová, nic není ztraceno, ale nic není zachráněno." Dívka si oddechla, že je stále živ a zdráv." Avšak tu ještě dlouho bude, protože je v kómatu. Je mi to líto..." Rose myslela, že její srdce vynechalo pár úderů, ale došlo jí, že bez něho její srdce už delší dobu nebije.Chtěla se zvednout, ale její nohy byly tak slabé.

"Mohu jít za ním?" Byla to jediná slova na, která se zmohla. Doktor v bílém plášti přikývl a ukázal rukou na dveře za, kterými leželo bezvládné tělo mladíka. Mladíkovi mohlo být sotva osmnáct.

Přitiskla své rty na jeho chladnou tvář a pevně mu zmáčkla ruku. A takhle to bylo měsíc. Den za dnem a týden za týdnem.

Každý týden si přinesla knihu a předčítala mu, svěřovala se mu s tím jak je tu bez něho prázdno a bez jeho vtípků, které nikdy vtipné nebyly tu je smutno. Pomalu ji to ubíjelo a slábla s ním. Dávali mu 2% na probuzení a i kdyby se probudil měl 1%,že neumře. Dívka, však nepřestala doufat její moto vždy bylo:Dokud dýchám, doufám. A jednoho dne se v ní něco zlomilo.

Kdyby jste se jí zeptali kolikátého se to vše odehrálo, neodpověděla by vám, ale řekla by vám všechny možné detaily.Jestli v ten den bylo zataženo, pršelo, byla duha, svítilo slunce tak moc až to bylo na plavky nebo byla hustá chumelenice. Kolik lidí v ten den pozdravila a kolik lidí jí s úsměvem odpověděly. To na ní bylo zvláštní.

Jako vždy přišla s knihou v ruce a usedala na plastovou židli. Dala si nohu přes nohu a začala číst stránku u které včera skončily. Mám takový pocit, že to byla knížka od Antoine de Saint-Exupéry s názvem Malý princ.

"Malý princ se znovu vydal podívat na růže."Předčítala. "'Vůbec se mé růži nepodobáte, nejste zatím nic.' řekl jim. 'Nikdo si vás neochočil a ani vy jste si nikoho neochočily. Jste stejné jako byla moje liška, která se podobala sto tisícům dalších. Ale já jsem ji učinil mou přítelkyní a teď je jediná na světě. 'Růže velice zrozpačitěly."

Dočetla větu a koukla na své hodinky. Sklopila zrak k zemi a jako každý den se za něj pomodlila.Nikdy nebyla věřící, ale časy se mění.

"Pro dnes je to všechno Wille,ale zítra přijdu zase." Pohladila ho po tváři a políbila na jeho pomlácený obličej co už se pomalu začínal hojit. Chtěla jeho ruku pustit a odejít, ale něco uvnitř její hlavy jí říkalo ať ještě chvilku vydrží.

Chlapec začal mžourat očima a hýbat konečky prstů. Dívce nadšením málem přihodil infarkt. Se slzami v očích na něj promluvila.

"Wille?Slyšíš mě?"Jemně do něj šťouchala prstem,aby ho probudila úplně. Zazvonila na bíly čudlík a nadšeně vyčkávala až přijde sestra.

"Nezapomeň to,že tě miluji Rose. Jsi pro mě nejcennější růže, tak jako pro malého prince byla ta jeho."Jeho hlas byl slabý, ale každé jeho slovo bylo slyšet. Konečně prolomil to ticho co panovalo v pokoji, když mu zrovna Rose nepředčítala.

"Nezapomenu." Ujistila ho a slzy jí tekly po tvářích proudem. Čekala co všechno jí ještě řekne, ale on udělal něco co nečekala.Opět zavřel své oči a tentokrát už navždy. Pokojem na, kterém leželo chladné tělo mladíka se rozeznělo pípání přístroje na, kterým byl Will napojený.

Věděla co to znamená a do pokoje se konečně vřítila sestřička. Neváhala a hned začala dělat svou práci. Masáž srdce. Doktor dívku vytlačil na chodbu se slovy:"Bude v pořádku musíte nám věřit." Rose, ale nikdy nevěřila doktorům a moderní medicíně z důvodu úmrtí jejího otce na rakovinu. Doktoři jejich rodině oznámil, že vše je od páteře a tudíž se nemusí bát všechno bude v pořádku. Od páteře to bylo, ale v tu dobu nikdo nevěděl, že to na té páteři byl nádor. Pípání ustalo. Dívce bylo jasné, že mu buď zachránili život nebo to vzdali.

"Je mi to líto." Ozval se doktor. "Teď už je na lepším místě. Upřímnou soustrast." Potřásl jí rukou a se skloněnou hlavou odešel. Nechal ji tam samotnou sedět na ledové zemi. Přes slzy neviděla ani na cestu. Skoro po slepu napsala své mámě SMS.

"Jsi můj malý princ Wille a vždy budeš."Pronesla a její tělo opouštěla síla.Ještě před chvilinkou s ním mluvila a teď už je pryč.