Jméno : lana
Příjmení : Devo
Život je boj ... trápení, smutek ale když jste na pokraji smrti... život je oto horší.
21.února 1997 19:32
Sníh, mlcha, chlad... už dvě hodiny sedí na stejném místě schoulená uprostřed cesty zdolání hory La-Trasas.
Už nemůže, je na pokraji sil. Už čtyři dny neslišela nic jiného než drkotání svých zubú a hlasitých výdechů.
Nemluví, jen premýšlí.
Smaží se aby to vůbec udýchala, je velice řídký vzduch.
Válnice se trochu uklidnila.
Lana začala vnímat okolí. Rozhlíží se a nic... z nadějí si myslí že pro ni někdo příde. lana se pokusí vstát, ale marně. Nohy jsou zmrzlé a vůbec je necítí.
Pokouší to znova, snaží se, ale opět nic.
Lana je naprosto vyčerpaná...
Na zádech mněla batoh a vněm své osobní věci, peněženka, mobil, klíče a fotku kterou chtěla dát na vrchol hory La-Trasas.
V peněžence mněla peníze, dívala se na ně... oči se ji leskly, vzala peníze z peněženky, roztrhala je a poté odhodila pryč.
Mobil byl zmrzý, nefungoval.
Přemýšlela jen otom proč tu vůbec šla, co ji tu vedlo... Nevěděla, mněla černo v mysli.
Pomalu se smiřovala s tím že tu ji duše opustí.
Z očí které se leskly vytekla slza, jedna jediná slza která pomalu stékala po jejim obličeji.
Myslela jen nato kdy naposledy vydechne, kdy naposledy ucítí ten pálící štiplavý chlad.
Bouře přestala... hvězdy šli krásné vydět.
Podívala se na oblohu a pomalu se usmála.
Mohla by pokračovat, ale ona uže nechtěla.
Už jen čekala.
Až tak bylo jasno že z dálky šli vydět světla, světla města které šli trošku vydět.
A najednou, se začalo oteplovat.
Ticho naprosté ticho...
Vzala fotku a podívala se na ni.
Podívala se na fotku své rodiny.
Když cítila tlak na své oči, tak se ji začalo chtít spát.
Když už byla v teple, a byla vklidu, odložila pomalu fotku na smích vedle sebe, ale nepustila ji.
Otevřela pusu, a z úst vyšlo potichu jen jedno slovo " pomoc „
Pustila fotku a zavřela oči.
A s posedním výdechem usla.
