Touha po objetí nebo něčem více?

1. kapitola

Panství rodiny Caitlyn

Ne! Tohle opravdu nejde! 

Utíkala z místnosti seč jí síly stačily na oněch vysokých botách a v těžkých šatech. Už rodiče nechce ani vidět. Stále ji nutili k domluvenému sňatku. Zvolnila krok, kdy už se chodbami neslo jen rychlé klapání od podlahy. Zatřásla hlavou. "Takhle to dál nejde.." Zabručela si, když si to rázovala chodbou. Nesnášela tyto zpropadené šaty. "Vždyť jej ani neznám. Nu, možná rodiče říkali něco o tom, že jsme si v dětství hráli, ale já si na něj jednoduše ne-pa-ma-tu-ji!" Skřípala zuby.

A to to byl vskutku nádherný den. Již uklidněná se dostala až do zahrady.
Zahradu tvořily pečlivě udržované keře s trávníkem a snad skoro lány květin táhnoucí se okolo. Opravdu ráda se zde procházela. Hlavně jako malá si zde často hrávala. Na tváři se jí objevil úsměv. Vydala se tedy do víru zahrady, nedbaje svých bot a ošacení. Rukou si narovnala pramen světlých vlasů nazpět za ucho. Neměla ráda, bůh ví, jak složité účesy. Mnohdy se spokojila spíše s něčím jednoduchým. Například jen s rozpuštěnými vlasy nebo spletením. Dnes je měla jen rozpuštěné. Žádné vyčesávání ani nic takového.

Zhluboka se nadechla a vydechla. Pomalu se k ní dostávalo uklidnění po předešlém rozhořčení, kdy jí rodiče domluvili sňatek. Zatřásla hlavou. Pomalými krůčky přešla až k jedné lavičce, kde se způsobně usadila. Povzdechla si. "Doufám, že jim dojde samo o sobě, že si jej nevezmu. Ne a ne." Vedla si dále svou v zahradě. 

S povzdechem zaklonila hlavu. Zahleděla se na oblohu, jež ukazovala odstíny oranžovo-růžové, dalo by se říci i červánky. Očima sjela k západu, který poznala podle oranžových červánků. Zapadající slunce díky stromům a hradbě sídla neviděla. "Kdybych tak byla pták.. Svobodně brázdící oblohou. Všechny starosti bych nechala za hlavou a jen si užívala letu..." Vyslovila své myšlenky nahlas. Milovala snění o něčem, co nemůže býti zas až tak skutečné. Snění o něčem, o čem si může nechat zdát opravdu jen ve snech. 

Zelenýma očkama sledovala scénu nad sebou z lavičky, přičemž snila o nemožném. Z tohoto klidného stavu ji vyrušil hluk. Zmateně se rozhlédla.
"Slečno Aileen! Slečno Aileen!" Ozývalo se neustále dokola, nejspíše od služebné, když to byl ženský hlas.
Zatvářila se utrápeně. Opět ji někdo povolával nazpátek do reality. Do reality, ve které si bude muset vzít neznámého muže. 

Služebná ji přeci jen našla na lavičce, protože mlčky čekala až dorazí. "Už je po Vás, slečno, velká sháňka! Neměla byste takhle utíkat ze salónku pryč." Vrtěla její osobní služebná hlavou. Aileen se zmohla jen na pokyvování hlavou a hloupým úsměvem. Už si zvykla na mírné hubování od služebné, Marie, kterou znala od mala. 

Maria byla taková akorát dívka, co se týče ženských vnad a štíhlosti. V uniformě služebné jí to slušelo až si Aileen myslela, že si ji musela nějakým způsobem předělávat, aby jí přesně padla na tělo. Nebyla to osoba, která zas až tak vyčnívá, ale ani šedá myška krčící se v koutku. Jednoduše to byla Maria se zelenýma očima, příjemným úsměvem a s neustále vykukujícími černými vlasy zpod čepce. Zvláštní bylo také to, že od sebe byly jen o pár let, samozřejmě Maria byla ta starší. Aileen, která nikdy neměla sourozence ji tedy brala spíše jako starší sestru, než-li služebnou.

Konečně se Aileen uráčila zvednout, poté co si vyslechla ještě ždibec výtek od Marie. S ní v patách se vydala nazpět do kruté reality. Vskutku skvostně se vyhýbala rodičům, když procházela chodbami až k sobě do pokoje. 

Vklouzla do něj společně s Mariou. Zhluboka si oddechla. Upřela očka na Mariu. "Víš, že si ho nechci brát!"
"Vím, vím. Ale je to už domluveno a-"
Vpadne jí do řeči Ailen: "Ale musí se to dát nějak zrušit! Vždyť.." Sklopí pohled ke svým šatům, skrze které si nevidí na nohy, jinak by si zkoumala špičky bot. Zdálo se až, že měla Aileen na krajíčku z toho, jak přemýšlela o své bezmoci a byla nahněvaná. Maria k ní jen potichu přistoupila a pevněji ji objala. "Aileen, vše bude v pořádku, uvidíš." Vískala ji po rozpuštěných vlasech. Oddálila se od ní a jen jí mlčky setřela drobounké křišťály na tvářích.
"Úsměv. Nemůže být přeci tak zlý, jak si myslíš." Uculila se přátelsky na Aileen. Poodstoupila od Aileen, aby jí opět nechala osobní prostor. Zamířila ke knihovničce, které v pokoji zabírala skoro celou jednu stěnu. 

Ach, asi by byl dobrý menší popis pokoje, když se v něm nacházely. Byl to pokoj ještě s přidělenou místností, která byla samozřejmě koupelna. V pokoji se na jedné stěně nacházela knihovna. Přesně uprostřed ní si hověl krb. Naproti ní byla větší postel, kde by v klidu mohli spočinout i více, jak tři lidé. Vedle postele se nacházel menší stolek a hned z druhé strany psací stůl, kde nechybělo ani zrcadlo. Na stěně u dveří si to trůnila obrovská starší skříň se zrcadlem, kde se v něm viděla v šatech celá, i když měly všelijaké vrstvení a další různé blbůstky jménem doplňky. Hned, jakmile se vešlo dveřmi se dali zahlédnout další dveře, které vedly na balkón. Takovýhle náčrt pokoje by, myslím si, mohl stačit.

Vytáhla z ní jednu knihu v koženém ohmataném přebalu. Nejspíše byla Aileenina oblíbená. Pozvolna přešla k nočnímu stolku, kde ji odložila a podívala se na Aileen. "Myslím, že je čas se umýt a pořádně si odpočinout." Mariin hlas byl nesmlouvavý a sama Aileen věděla, že pro ni chce to nejlepší. 

Vydala se do jejího područí, což značilo vysvlečení se z těžkých šatů, spodniček a bot. Úlevně vydechla, když ji netížilo oblečení, ve kterém slyšela novinu o sňatku. Již nahá se toužila ponořit do teplé vody. Přání se jí ovšem díky Marii vyplnilo. 
Její křehké tělíčko obalila teplá voda, jež se nacházela ve vaně. Maria ji pomohla s umytím zad, kam si nedosáhla. Stud, jako by mezi nimi neexistoval. 

Po koupeli, oblečená do lehké košile na spaní, se odebrala k posteli. Uvelebila se na ní do sedu s knihou v ruce. Opravdu toto odběhnutí od myšlenek potřebovala, přesně jak si Maria myslela. Nebylo s ní do řeči. Plně se věnovala knize.

Maria kolem ní beze zvuku kmitala, jak uklízela šatstvo. Vydrhla vedle boty, aby se opět leskly čistotou. Spokojena se svou prací se podívala po Aileen. Vypadala tak nevinně s blond loknami spadajícími po ramenech až na polštáře a zahleděná do knihy. Samozřejmě měla svůj půvab. Díky výchově musela dbát i na držení těla, takže tohle se stalo její přirozeností. Ale když ji ještě osvětlovalo světlo svíce, vypadala tak... Ano, úchvatně!

Zvedla pohled od knížky, když si začínala uvědomovat, že se na ni někdo díval. Po zjištění, že jde o Mariu se usmála. Párkrát kývla na znamení, že již nic nebude potřebovat takže může Maria odejít. 

Obvykle by Maria odešla, ale dnes o ni měla starost, a proto si spíše přešla ke stolu, kde se usadila na židli. Aileen byla opět začtená do dobrodružství v knize.

Večer probíhal v poklidu, než se stalo, že Aileen u knihy usnula. Tentokrát se více projevila její roztomilost, jak jí povolily svaly v obličeji a knihu nedržela tak pevně. Hlava jí pomalu spadla na hrudník. 

Maria ji s lehkým úsměvem pozorovala. Zavrtěla hlavou, byla nepoučitelná. Vstala ze židle. Opatrně vymanila z jejího sevření knihu, kterou otevřenou na straně, kde skončila odložila na noční stolek hřbetem nahoru. Pracně posunula Aileen na posteli tak, aby spíše ležela než seděla. S největší pravděpodobností by ji jinak bolely záda.
Spokojená se svou prací Aileen přikryla a zhasla svíci.

Vytratila se z její komnaty do křídla pro služebnictvo a svého, o něco skrovnějšího, pokoje.