Poslední slova

Pohlédl jsem směrem k hradu. Byl překrásný. Jeho odraz osvětlen stovkami pochodní se mihotal na hladině řeky, která ho oddělovala od města. Říše se nevzdám, i kdyby to znamenalo válku! Mí předci ji budovali staletí, a teď, když je řada na mně, abych ji povznesl ještě výše, chtějí mne o ni připravit. „Čas běží!" ukázal na kostelní věž muž, jehož neomalenost mě naprosto šokovala. „Vím," vyřkl jsem nejlhostejnějším hlasem, který jsem svedl. Nesmí vědět, jak moc se bojím věcí příštích. Co se stane, až se rozhodnu? A hlavně, jak se rozhodnu?

Když se vzdám vlády ve prospěch jeho říše, slíbil mi, že se zemi nic nestane. Jenže slib mezi čtyřma očima není moc věrohodný, paměť vybledne, člověk zapomene. Když odmítnu, bude válka. Nemohl bych nikdy vyhrát, nemám armádu, a navíc jsem dal slib své zemi. Všechny spory se vyřeší rozumně, diplomaticky. Tento závazek jsem znal jak já, tak i ten muž.

„Je půlnoc!" s těmi slovy se muž otočil k věži kostela. Vskutku, za malou chvíli se po okolí nesl zvuk zvonu ohlašujícího půlnoc a já stále neznal odpověď. Souhlasit, znamenalo prohrát, rod by skončil. Vyslovit ne, by na zemi uvrhlo stín, válku.

„Jak ses rozhodl?" posměšně se mě otázal muž, jehož jméno jsem neznal, a nikdy ani znát nechtěl. Mluvil se mnou jako se starým známým. Vzedmul se ve mně hněv: „Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit?!" On nato zaburácel: „Tvá říše bude má, ať se rozhodneš jakkoli, budu tvůj král." A na to jsem už neměl co říci. Byla to pravda.

„Takže, jak zní tvé rozhodnutí?" zeptal se netrpělivě. „Ano," vyšlo mi skoro neslyšně ze rtů. Bez války bude všem lépe. „Myslel jsem si to," řekl již sklesle muž. Nechápal jsem proč, vyhrál, co více mohl chtít.

Položil přede mne pergamen a brk. Zhluboka jsem se nadechl a podepsal. Vše, co vybudovali mí předci, bylo tímto ztraceno, zhroutilo se jako domeček z karet. Má říše se připojí k té jeho jako zrnko prachu. Najednou mi začalo hučet v hlavě, všichni mí předci se mě zříkali, křičeli na mne. Snažil jsem se je zahnat, ale byli neodbytní. Nedalo se to vydržet, musel jsem je nějak utišit. Vytáhl jsem meč a prudce si ho zarazil do míst, kde bylo mé srdce. Tělem mi projela vlna ostré bolesti a předci začali křičet ještě hlasitěji. Najednou zmlkli, přišlo vítané ticho. Všechny starosti odpluly spolu s předky někam pryč. Až na slova, která řekl ten muž:

„Tak zbabělý čin od tak mocného krále."