Ta divná

Škola

Alice
Ráno vstanu a začnu se připravovat do školy. Po každodenní rutině, jako je čištění zubů a snaha ze sebe udělat člověka, se vydám dolů na snídani. U stolu už na mě čekají rodiče. Táta si čte noviny a mamka připravuje toasty. Přisednu si k nim a čekám až si mě někdo všimne. Táta odloží noviny a zadívá se na mě. Vím co mě čeká. Proslov o tom, aby jsem byla opatrná a co mě vše může potkat. Mamka mi přinese snídani a sedne si k němu. Oba dva mi vtloukají do hlavy, co mě může potkat a čemu by jsem se měla vyhýbat. Velký důraz dávají na to, aby jsem se moc nestýkala s cizími lidmi. Abych si k nim neudělala moc velké citové pouto a pak toho nelitovala. Po dlouhém recitování věcí co je správné a co ne to táta ukončí větou: ,,Rozumíš tomu?" Pouze jsem přikývla a dojedla svou snídani. Nakonec jsem se rozloučila s rodiči a vydala se do školy. Cesta do školy mi trvá asi 15 minut, proto si nasadím sluchátka a pomalu jdu směr škola. Když už se k tomu ústavu blížím, můj krok ještě víc zpomalí. Nechce se mi tam. Nesnáším debilní kecy mých spolužáků na můj vzhled. Ano, nepatřím sice mezi nejhezčí děvčata, ale podle mě úplně ošklivá nejsem. Možná se jim nelíbí mé černé vytahané oblečení, ale já se v tom cítím pohodlně. A to je pro mě nejdůležitější. V šatně si přezuji boty a vydám se do své třídy. Už z dálky slyším namyšlený hlas Erika. Je to fotbalista a je zahleděný sám do sebe. Nesnáším takový typ lidí. Něco po vás pořád chce, ale když potřebujete pomoct vy, tak je mu to jedno. Ve třídě si jdu sednou na své místo. Je to lavice v zadu u okna. Nádherný výhled do zahrady mi každý den zlepší náladu. Když si mě spolužáci všimli, začali si potichu špitat o mně. Jak to zase vypadám. Tyhle jejich pomluvy mě vůbec netrápí. Zvykla jsem si na to. V klidu jsem čekala na mojí záchranu. Zvonek a začátek hodiny. Hned po zvonění přišla učitelka a hodina mohla začít. Měli jsme matematiku. Můj nejoblíbenější předmět. Na začátek hodiny učitelka napsala na tabuli několik příkladů. Měli jsme je vypočítat než zapíše. Měla jsem to během 5 minut a pak jen koukala z okna. Viděla jsem jak po cestě ke škole někdo běží. Zastavil se před bránou, přečetl si ceduli s názvem naší školy a po chvilce vstoupil dál. Uvolněným krokem se blížil k hlavnímu vchodu. Všimla jsem si odlesku poblíž jeho rtů. Po chvilce zkoumání jsem  usoudila že to bude asi piercing. Ten jsem taky vždycky chtěla, ale rodiče mi ho nedovolili. Že prý se to pro mě nehodí. Kecy. Když už vstoupil do školní budovy přestala jsem koukat z okna a přemýšlela. Kdo to asi tak může být? Nikdy jsem si ho tady nevšimla. Ale je pravda, že moc lidí ze školy neznám. Nakonec jsem nad tím pouze mávla rukou a dál se tím netrápila. Přece jen, proč bych se o něj měla zajímat? Už ho neuvidím a žádné sbližování nepřichází v úvahu.