Do Bradavické školy čar a kouzel nastupuje do 7. ročníku Teresa Jane Smith. Její rodina nejčistokrevnější a nejvlivnější ze všech rodů. Všichni chodili do Zmijozelu.
Bude stejná jako její rodina?
Najde si kamarády?
Do jaké půjde koleje?
Zamiluje se...
Dnes je konečně "ten den" kdy jedu do Bradavic. Nic lepšího se mi stát už nemohlo. Konečně vypadnu od té své střeštěné rodiny.
Nejvíc mě asi štve, že na veřejnosti se já musím chovat jako fracek a oni se chovají jako ti nejlepší rodiče na světě. Jasně. Nic nemůže být dále od pravdy.
Ke snídani podáváme výhrušky s nadávkami. K obědu Cruciatus naložený v kopancích. A večeře, na tu se obzvlášť těším, ala všechno dohromady, plus pár dalších kledeb co neznám.
Mám to ale pestrý jídelníček. S každým, i kdyby žil ve špíně, bych si to vyměnila. Lepší to bude vždycky.
,,Tereso Jane Smithová, okamžitě dolů jinak nestihneš vlak a my to nebudeme zařizovat ani tě těch deset měsíců živit, takže okamžitě přijď dolů!" řvala moje "úžasná" matka.
,,Už jdu mamá!" křičíme nazpět. Rychle se ještě obleču, do mudlovského samozřejmě a vezmu si kufr.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pomalu slézám schod po schodu a snažím se dělat co nejmenší rámus. Když dojdu do kuchyně, přejdu na mód ignorace. Slyšet po ránu ty jejich kecy o čisté krvy a o tom, jak se oblékám slyšet nepotřebuju.
K snídani jsem si dala ovocný salát. Ovoce jsem jedla prakticky pořád, asi proto jsem tak hubená, ale nebudu s tím přece skřítky, tak zaťežovat.
O dalších pár ignorovaných chvil a jeden ovocný salát později jsem opět zapla mód poslouchat, ale ignorovat.
,,Posloucháš mě vůbec? Co jsem to proboha porodila za neschopný ho šmejda. Pohni se za chvíli to bude přenášet. Co jsem komu udělala..."
Jakmile to řekla tak jsem se zvedla a přešla k přenášedlu. Samozřejmě, že mě rodiče nedoprovodí. Nevadí, aspoň od nich budu mít klid. Už to bude, už to bude přenášet, už se sem nebudu muset deset měsíců vracet, sbohem domove, doufám, že shniješ.
Najednou jsem ucítila jemné škubnutí v podbřišku a já věděla, že se právě děje ta nejlepší věc v mém životě. Odcházím od rodiny, konečně. Od toho incidentu v Krásnohůlkách ve třetím ročníku jsem měla domácí výuku.
Téda tady je ale lidí. Stojím před nádhernou lokomotivou a vidím spoustu malých dětí jak se loučí s rodinou. Trošku mě z toho pohledu bodne u srdce a tak radši zalezu dovnitř a najdu volné kupé.
Najít kupé nebylo zas až tak těžké. No jo co jsem čekala když je teprve půl desáté a vlak vyjíždí o půl jedenácté. Děkuju vám rodiče moji zlatý.
Zašla jsem do kupé úplně vzadu a sedla jsem si. Vyndala jsem si knížku co jsem vzala z rodinné knihovny a věřte, že nebyla jediná co jsem vzala a začala číst.
Asi jsem to neříkala, ale jsem zvěromág a měním se v jednorožce. Jo, můj patron je jednorožec, už jen proto mě naší nesnáší, ale neví, že jsem zvěromág a doufám, že se to ani nedozví.
