Short Stories

I.

Sedím na větvi. Všude okolo mě jsou stromy. Listnaté i jehličnaté. Konkrétně já sedím na větvi listnatého stromu a to dubu. Měl jsem štěstí, že jsem tento strom našel, protože tu moc stromů s nízkými větvemi není. A dost! Okřiknu se v duchu. Pořád jen přemýšlím a rozjímám.

Z mého přemýšlení mě však vytrhne zvuk. Ne jen tak ledajaký zvuk... Dupání... Někdo sem běží, cinkne mi v hlavě. Rychle zbystřím a zadívám se do houštin odkud se zvuky nejhlasitěji ozývají. Než stačím zareagovat, pod nohami se mi prožene zrzavá šmouha. Nestačím se ani zamyslet nad identifikací toho tvora a seskakuji ze stromu. Urychleně běžím za šmouhou.

Půda neboli směs popadaného listí a jehličí s mechem se pod mou vahou jemně prohýbá. Pod tvorem, kterého už jsem mimochodem skoro doběhl, však ne. Je snad tak lehký? Ptám se sám sebe v duchu. Nebo jsem já moc těžký. Odpovím si. Že bych se už zbláznil? Mluvím tu sám se sebou a dokonce si i odpovídám.

Z rozjímání o mé mentalitě mě vytrhne realita. Urychleně se zastavím a skoro nedýchám. Stačil by centimetr a mohl bych vyjít z lesa na palouček přede mnou. Stačil by krok a byl bych u toho tvora. Bezmyšlenkovitě se to už chystám udělat. Musím se však znovu okřiknout a lépe si prohlédnout okolí a hlavně toho tvora.

Stojím a koukám na to stvoření. Jeho zelené oči se vpíjí do těch mých. Jindy jsou určitě plné vychytralosti a lstivosti, ale teď je plní jen strach. A to ještě k tomu strach ze mě.

,,Nechci aby ses mě bála, lištičko"sdělím jí svou touhu.

Jakoby vše pochopila. Strach jí zmizí z očí...ale jen na chvilku.

A to do doby, než zazní výstřel. Zděšeně sleduji dění kolem sebe. Jak ji kulka zasáhne do hrudi. Jakoby se mi zastavil svět. Sleduji ránu ze které se line krev. Sleduji to snad hodinu. V realitě je to však jen vteřinka a tak se urychleně sehnu k ní. Obejmu ji a šeptám jí do ucha uklidňující slova. Zavřu oči. Když je hned zase otevřu, na místo lišky mi v náruči leží dívka. Dívka s ohnivými vlasy a lstivýma zelenýma očima. Je zabalená v zrzavé kožešině, ale výhled na krvavou ránu na hrudi je nezakryt. Vyděšeně sleduji tu ránu. Tu krev. Se slzami v očích se podívám do těch jejích. Zvedne ruku a pohladí mě po tváři. Druhou rukou mi pevně stiskne ruku. Chvíli se jen tak kouká do mých očí, jakoby se přes ně dívala do mé duše. Stisk pomalu poleví a z jejích očí se vytratí všechny pocity, které tam dosud byly. Zbyde jen bezvládné tělo krásné lištičky v mé náruči.

,,Proč jsi to udělala lištičko? Proč jsi mě opustila?"ptám se bezvládného těla.

...

Kate