Můj život s vlkodlaky

5. část-Tohle se stát nemělo..

Ráno jsem se probudila a všechno mně bolelo.. Měla jsem na těle modřinky. Ale to nemluvím o chudákovi Petovi :D měl hrozně podrápané záda a břicho..

Pete: "Sakra co jsi mi to provedla?"

"Promin Pete.. Nějak si ani neuvědomuju, že bych používala drápy :D"

Pete: "V pohodě :D to nějak přežiju.."

Oblékla jsem si na sebe Petovo černé tričko co leželo na zemi a šla si pro něco na pití.. Ty pohledy kluků když mně uviděli a ten následující záchvat smíchu co měli, byl k nezaplacení..

"Co se děje? Čemu se smějete?"

Patrick: "promiň.. Ale šlo vás slyšet až dolů do města :D.."

"cože?"

Andy: "no.. Všichni víme co jste v noci prováděli.."

Bez dalších slov jsem rychle vběhla do kuchyně, vzala si sklenici vody a rychle utíkala zpátky do pokoje za Petem..
Ten se mi hrozně smál.

"Co je? Něco k smíchu?"

Pete:"jo.. Tvůj výraz je k smíchu :D víš co? Mám nápad obleč se a zajdeme se proběhnout co ty na to?"

"Ranní rozcvička? Super!"

***

Asi o půl hodiny později jsme stáli v celé své vlčí kráse já a Pete před lesem a chystali se do něj vběhnout.

Běhali jsme si po lese dobrou hodinu. Bylo to super. Moc mi to všechno chybělo..
Jenže pak se stalo něco, co ani jeden z nás nečekal.. Oběvili se tu lovci.. Byli tři a ozbrojení..

"Tery! Rychle uteč! Proměň se v člověka ať tě nechytnou, já je zatím zdržím!"

"Neee! Pete! Chytí tě!"

Jenže Pete mně už neposlouchal a prudce zaboči doleva.. Ja běžela v plné rychlosti, když jsem za sebou uslyšela lovcův hlas..
Rychle jsem se proměnila zpátky v člověka, ale bohužel mé lidské nohy nestačili mé vlčí rychlosti, a tak se stalo to, že jsem dost brutálně spadla.

"Sakra! Moje ruka.."

Měja jsem otevřenou zlomeninu ruky.. Nebyl to pěkný pohled..
Po chvilce mně jeden z těch lovců našel.

"Jsi v pořádku? Neublížil ti ten vlk?"

"Mám zlomenou ruku.. Ne žádny vlk mi neublížil.. Nejsou nebezpeční!"

"Nejsou..? Jich je tu víc? Zavolám posily.."

"Neee nikomu neubližujou! Nechte je být!"

"Klid holka.. Jsi jenom v šoku. Zavolám ti sanitku."

Po pár minutách jsem z té bolesti omdlela..

***

Probudila jsem se v nemocnici.. Vedle mně seděl ten lovec.

"Co se děje?!" zeptala jsem se vyděšeně..

"Klid.. Jsi v nemocnici. A ty vlky jsme pochytali. Nemusíš se už ničeho bát.."

"Cože jste udělali?!! Kolik jste jich chytili?"

"Chytili jsme tři.. Nebo.. Kolik jich tam je? Víš to?"

"Jenom tři..?" řekla jsem si pro sebe tichým hlasem. "Jo jsou jenom tři.."

V tom do pokoje přiběhl Andy a s úlevou si oddychl.

Andy: "co se stalo?"

"Ehm.. Utíkala jsem, zakopla a špatně spadla.."

Andy:"proboha.. A za jak dlouho tě pustí?"

"To nevím.."

Lovec:" sestra říkala že asi do týdne."

"Cože? Do týdne? To né musím jít hned!"

Andy poprosil toho lovce jestli by neodešel, že se mnou potřebuje mluvit o samotě.
Když lovec odešel, řekl, že kluky odvezli do zoo.. (Vážně mně napadla zoo?.. 😂) Andy otevřel okno a podíval se, jak jsme vysoko.

Andy:"Je to jenom první patro.. Skoč mi na záda a já to skočím dolů.."

Udělala jsem, co po mně Andy chťel. Proměnil se ve vlka a skočil i se mnou. Pak jsme běželi lesem podél cesty až k bráně zoo. Rozběhla jsem se dovnitř ale ti chlapi mně nechtěli pustit.. Prej nemám koupený lístek. Chodila jsem tam každý den.. Zkoušela to.. A i když jsem měla vztupenku, nechťeli mně tam pustit, protože moje každodenní snaha se tam dostat, byla pro ně až moc podezřelá.. Celé dva týdny snažení byly v háji.. Sakra..! Jednou se mnou šel ale i Andy, že má prý nápad.. A jak jsme přišli k těm chlapům, Andy začal do jednoho z nich rypat a ti ostatní mu šli na pomoc..

"Díky Andy"

Vběhla jsem rychle dovnitř ale nevěděla jsem, kde kluky drží.

"Dobrý den.. Prosimvás máte tu ty vlky?" zeptala jsem se nějaké ošetřovatelky.

"Jsou vzadu v provizorním výběhu.. Ale neuvidíte je.. Jsou tu sice už dva týdny, ale furt se skrývají v jeskyni.. Ani nežerou a nepijou.. Jsou asi nemocní."

"Zavedete mně k nim prosím?"

Ošetřovatelka kývla hlavou a zavedla mně k výběhu.. A vážně. Nikde nebyli vidět. Ošetřovatelka se pak otočila a šla si po svém.

Začala jsem kluky volat.. Ale vůbec se neozývali nic..
Šla jsem tedy do vnitřního výběhu, kde by mnělo být vidět i do jeskyňky, kde se údajně schovávali.
Byli tam.. Všichni tři a úplně vyhublí. Bylo mi jich hrozně líto. Až mi šly slzy do očí.. Jemně jsem zaťukala na sklo. Ale ani se nehnuli.

Doufala jsem že ještě žijou..
Vyběhla jsem ven a rozhlížela se, kudy se dostanu do výběhu za klukama.
Našla jsem takovou branku, která neměla ostnatý drát a tak jsem ji rychle přelezla. Všichni kolem začali okamžiťe panikařit.. Ale mi to bylo jedno.. Bylo by mi od te chvíle všechno jedno, kdybych se dozvěděla, že kluci už nežijí..
Rozběhla jsem se za nima do jeskyně.. I když jsem tam stála, ani jeden se nepohnul.. Přišla jsem pomalu k nim, klekla si a položila ruku na Petovu hlavu..

"Pete.. Je mi to tak strašně líto.."

Ani náznak života.. Slzy mi tekly proudem.. Ohla jsem se a položila se na Peta. Chťela jsem v tu chvíli umřít.. Můj život neměl smysl.. Jo byl tu ještě Andy.. Ale ten až se to dozví, zhroutí se..

Pak jsem ale ucítila jemný pohyb na mém břiše..

"Pete?.."

Ale nic.. Zklopila jsem hlavu a čekala až so pro mně přijdou ošetřovatelé a odevzdají mně na policii..

Když jsem otevřela oči, uviděla jsem, jak se na mně dívá Patrick..

"Patricku!"

Pousmála jsem se.. Najednou jsem zaslechla jemné zakňučení.. Podívala jsem se dolů a Pete ke mně pomalu tulil hlavu.

"Pete! Kluci.. Je mi ti všechno tak líto.."

Joe se pokusil pomalu zvednout, ale zase spadl. Byl moc slabý. Zvedla jsem se a přitáhla k nim misku s vodou a kusy masa.

"Kluci jezte! Musíte jíst. Zařídím aby vás pustili, ale teď musíte nabrat sílu.."

Vzala jsem jeden kus masa a dala ho Petovi k čumáku.. "Notak Pete.. Musíš jíst.. Prosím. Kvůli mně.."

Pete se na mně podíval a pomalu si ukousl kus z masa.
Usmála jsem se a byla jsem štastná že konečne jí.. Když to ošetřovatelé viděli, pochopili, proč jsem se den co den dobíjela dovnitř.. Dovolili mi chodit za klukama každý den, a když zjistili, že je znám už přes 4 roky, dovolili mi i přístup do výběhu.

Chodila jsem za klukama den co den a oni den co den přibírali na váze.. Petrick dokonce vážil víc než kdysi

Byla jsem ale šťastná, že jsou živí a zdraví. ❤
Teď ale zbývalo pislední dilema.. Jak kluky dostat ven..

Tak jo 😃 omlouvám se že jsem tak dlouho nepřidávala, ale mám nový mobil, a nějak jsem zapoměla heslo na wattpad 😅 no stane se 😁 ale už jsem zpátky a budu se snažit být víc aktivní 😄
Omlouvám se za chyby a snad se tahle část bude líbit😊