„Slečno, okamžik!“
„Odpovíte nám na pár otázek?“
„Prosím...Jen pár slov?“
„Proč se vracíte na místo činu?“
„Jaké jsou vaše úmysly?“
„Co cítíte při pomyšlení na návrat?“
Vlak zahoukal. Znamení k odjezdu. Zrychlila krok, jak jen to bylo přes masu všudypřítomných novinářů možné. Jak postupovala k vlaku, otázky se vzdalovaly a slévaly do jednoho velkého hukotu. Sakra práce! Jak dlouho tohle ještě potrvá? A ty otázky! Místo činu… pche! Horší než Holoubková osobně. Opět se ozvalo zahoukání. Popoběhla. S jednou nohou na schůdku vlaku se otočila. Fotoaparáty opět zacvakaly. Uslyšela další změť otázek. Nepodařilo se jí rozeznat jednotlivá slova – díky bohu. V tu chvíli někdo vykřikl její jméno - prudce se vyšvihla do vlaku a zabouchla za sebou dveře. Ozvěna toho hlasu jí však stále zněla v uších.
Volné kupé, konečně. Tohle byl bezpochyby pitomý nápad. Věděla, že by to neměla dělat ale…vytáhla hůlku, jemně jí mávla a cosi zašeptala. Tak, teď bude mít klid až do - do příjezdu...domů. Jinak se to nazvat nedalo.
Bradavice byly její domov.
Hermiona Grangerová se vracela domů.
Krajina za okny se měnila. Začalo se stmívat. Člověk by čekal, že když se jedna z nejznámějších čarodějek současného kouzelnického světa vrací na místo, které ji proslavilo, bude nadšená. Hermiona cítila jen směsici nervozity a jakéhosi podivného odhodlání. Poslední tři měsíce byly opravdu náročné. Zatracené viteály, zatracený Voldemort a zatracení novináři! Prvních dvou věcí se úspěšně zbavila, ta třetí se jí držela jako klíště a nechtěla se pustit. Varovali ji, že to bude náročné. Ale že až takhle...
Vlak začal zpomalovat. Hermiona zaváhala - svůj školní hábit měla vedle sebe. Má si ho vzít? Prefektský odznak se lehce zablýskl, když hábit otáčela v ruce. Správně by teď měla plnit své prefektské povinnosti. Nějak se na to ale necítila.
Ušklíbla se a hábit vrazila zpátky do tašky. V džínách a triku to půjde taky. Koneckonců, má jít rovnou do ředitelny. Ozvalo se zahoukání a vlak s trhnutím zastavil. S nádechem vytáhla hůlku, mávla ke dveřím, ale nic nevyslovila. Dveře se hladce otevřely. Vida, půjde to i bez mluvení. Usmála se.
Znalá poměrů se snažila dostat z vlaku co nejrychleji. Prakticky se jí to podařilo. Rychle se vyhnula zmatené směsici vystrašených prváků a s hlavou sklopenou zamířila k místu, kde se tyčila postava poloobra.
„Hagride.“ pozdravila a hodně zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje.
„No né! Hermiono!“ zahalekal oslovený poněkud zvučnějším hlasem, takže si pár lidí v hloučcích okolo začalo okamžitě vzrušeně šeptat . Útrpně zavřela oči.
„Ne tak nahlas, Hagride. Máš ten volný kočár?“ její hlas zněl trošku nervózně. Vážně potřebovala jet k hradu sama. Další otevřené okukování by už dnes asi nezvládla.
„To se ví, že jo, pro tebe všechno. Rád tě zasejc vidím, děvče.“ Hagrid ji vzal za ruku a vedl ji k pár metrů vzdálenému kočáru. Viděla dva testrály, kteří ho táhli, jak netrpělivě pohazují hlavou. Byla by radši, kdyby je neviděla. Ráda by si to odpustila.
Vlezla do kočáru, ostatní studenti se ještě po skupinkách trousili z vlaku. Opravdu se před chvílí snažila vyběhnout tak rychle, jak to šlo.
