Deník Anne Frankové

K této knize

Anne Franková si od 12. června 1942 do 1. srpna 1944 vedla deník. Až do jara 1944 psala dopisy jen sama pro sebe. Pak slyšela v londýnském rozhlase nizozemského ministra školství v exilu, který mluvil o tom, že po válce bude třeba shromáždit a uveřejnit všechny dokumenty o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mezi jiným i deníky. Pod dojmem této řeči se Anne Franková rozhodla, že po skončení války uveřejní knihu. Deník jí měl sloužit jako podklad.

Začala deník opisovat a přepisovat, opravovala, vypouštěla pasáže, které se jí zdály nezajímavé, a přidávala jiné podle vlastních vzpomínek. Současně si vedla svůj původní deník, který se v kritickém vydání* jmenuje verze a, na rozdíl od verze b, přepracovaného druhého deníku. Její poslední záznam je datován 1. srpna 1944. Dne 4. srpne odvedla osm skrývajících se Židů „Zelená policie". 

Miep Giesová a Bep Voskuijlová se ještě v den zatčení postaraly  o zabezpečení zápisků Anne Frankové. Miep Giesová je uchovávala v psacím stole a odevzdala je nečtené Otto H. Frankovi, Annině otci, když se definitivně prokázalo, že Anne už nežije.

Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a uveřejní její záznamy jako knihu. K tomuto účelu sestavil z obou Anniných verzí, z původní verze a z přepracované verze b, třetí, zkrácenou verzi c. Text byl určen pro knižní edici, jejíž obsah byl předem stanoven nizozemským nakladatelstvím. 

Když kniha roku 1947 v Nizozemí vyšla, nebylo ještě obvyklé psát o sexuálních tématech, zvláště ne v knížkách pro mládež. Otto Frank měl i další závažný důvod, proč nechtěl zařadit celé pasáže nebo určité formulace: chtěl chránit památku své ženy a ostatních druhů společného osudu v zadním domě.

Anne Franková psala  ve věku třinácti až patnácti let a vyjadřovala ve svých záznamech své averze i podráždění stejně neskrývaně jako svou náklonnost.

Otto Frank zemřel roku 1980. Originální záznamy své dcery odkázal v závěti Nizozemskému státnímu ústavu pro válečnou dokumentaci (Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie) v Amsterodamu. Protože pravost deníku byla od padesátých let opakovaně zpochybňována, dali vědci ústavu všechny záznamy přezkoumat. Teprve když byla pravost s naprostou jistotou prokázána, zveřejnili všechny deníkové záznamy Anne Frankové společně s výsledky svých výzkumů. Prozkoumali přitom mezi jiným rodinné zázemí, okolnosti zatčení a deportace, použité psací potřeby a písmo Anne Frankové a ve svém obsáhlém díle popsali i šíření deníku. 

Fond Anne Frankové (ANNE FRANK-Fonds) v Basileji, který jako univerzální dědic Otto Franka zdědil i veškerá autorská práva jeho dcery, se rozhodl předložit čtenářům dosud nezveřejněné pasáže v novém vydání. Nijak tím neumenšuje editorskou práci, kterou vykonal Otto Frank a která přispěla k značné popularitě deníku a k jeho politickému významu. Redakcí byla pověřena spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala přitom zpracování Otto Franka a doplnila je dalšími pasážemi z verzí a a b. Deník ve zpracování Mirjam Presslerové, autorizovaný Fondem Anne Frankové, je o dobrou čtvrtinu obsažnější než dosavadní vydání. Má čtenáři umožnit hlubší pohled do světa Anne Frankové. 

Koncem devadesátých let se objevilo pět dosud neznámých stránek rukopisu. Se svolením Fondu Anne Frankové je do tohoto vydáni převzata delší pasáž s datem 8.února 1944 a připojena k již existujícímu záznamu tohoto data. Krátká verze záznamu z 20. června 1942 nebyla vzata v potaz, protože se v deníku nachází obsáhlejší verze. Dále byl záznam ze 7. listopadu 1942 přesunut na 30. říjen 1943, kam podle posledních poznatků náleží. Další informace je možno nalézt v pátém, revidovaném a rozšířeném vydání kritické edice deníků Anne Frankové (De dagboeken van Anne Frank), vyd. Nederlands Instituut voor Oorlogsdocumentatie, Amsterdam, Uitgeverij Bert Bakker 2001.

Když Anne Franková psala svou druhou verzi (tj. verzi b), stanovila, jaké pseudonymum má v úmyslu dát osobám v knize, určené k uveřejnění. Sama se chtěla pojmenovat nejdřív Anne Aulisová, potom Anne Robinová. Otto Frank tato jména nepřevzal, ale podržel vlastní příjmení, naproti tomu k návrhům jmen ostatních osob přihlédl. Lidé, kteří skrývaným pomáhali a kteří jsou dnes všeobecně známí, si zasluhují být jmenováni vlastními jmény. Jména všech ostatních osob odpovídají kritickému vydání: v případech, v nichž osoby chtěly zůstat anonymní, byly označeny začátečními písmeny, jež libovolně zvolil státní ústav.

Pravá jména skrývaných:

Rodina van Pelsových (z Osnabrücku): Auguste (narozena 29.9.1900), Hermann (narozen 31.3.1890), Peter (narozen 8.11.1926) van Pels; Anne je jmenuje: Petronella, Hans a Alfred van Daanovi; v knize: Petronella, Hermann a Peter van Daanovi.

Fritz Pfeffer (narozen 1889 v Giessenu); u Anne se jmenuje Albert Dussel. 

*De dagboeken van Anne Frank, vyd. Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie, Amsterdam, Uitgeverij Bert Bakker 1986, 5. vyd. 2001.