Sedím u okna svého malého bytečku, piju čaj z hrnku, který mi kdysi dala moje nejlepší profesorka a vzpomínám na dobu, kdy jsem ještě chodila do školy. Už je to skoro šedesát let, co jsem vyšla z Bradavic. Po válce jsem se ještě vrátila, abych si dokončila poslední rok.
Dnes mám osmdesáté narozeniny. Ano, už je to tak.
Jsem poslední z mého ročníku, kdo ještě žije. A proto jsem se rozhodla dnešek věnovat myšlenkám a vzpomínkám na lidi, na kterých mi celý život záleželo, a kteří si zaslouží, abych si na ně vzpomněla.
Je to trochu smutné, ale co jiného můžu dělat? Znovu už je neuvidím, bohužel.
Přitahuju si lehkou deku blíž k tělu a zavírám oči. Jediný zvuk, který narušuje ticho, je pípání přístroje, na který jsem už dva měsíce připojená. Zdraví už mi tolik neslouží, ale pořád jsem na tom poměrně dobře.
První, na koho si vzpomínám, je jeden z mých nejlepších přátel, zachránce kouzelnického světa a Chlapec, který přežil. Harry Potter.
Harry zemřel před sedmi lety, byl zabit při prohlídce domu jednoho z novodobých rádoby Smrtijedů. Tedy, oni nemají s původními Smrtijedy nic společného, jen se jimi inspirují ve vraždění. Jsou to akorát vrazi, kteří nebyli natolik kreativní, aby si vymysleli nějaké nové jméno, a tak si vzali zrovna tohle.
Harry zrovna bojoval s jedním z nich, když ho zezadu zasáhlo omračovací kouzlo. Když se po několika minutách probudil, byl natolik zesláblý, že se nemohl zvednout na nohy. A tehdy ho jeden z těch vrahů zabil.
Má nejšťastnější vzpomínka na Harryho je ze dne, kdy jsem se vdávala. A to mě přivádí i k mému druhému nejlepšímu příteli, Ronaldu Weasleymu. Oba byli na mé svatbě, oba mi byli za svědka. A moje nejšťastnější vzpomínka na Harryho je zároveň nejšťastnější vzpomínkou na Rona.
Tehdy, když jsem nakráčela k oltáři, Ron a Harry ve stejný okamžik pozvedli hůlky a vykouzlili přesně to osvětlení a hudbu, co jsem si celý život na svatbě přála. Od té doby, když jsem s nimi byla, vždycky jsem si vzpomněla na tuhle chvíli. Ale teď, když už ani jeden z nich nežije, není moc na co vzpomínat.
Ron je také mrtvý, bohužel. Jeho smrt byla ovšem přirozená. Zemřel na srdeční selhání před čtyřmi lety. Byla jsem jediná, kdo za ním přišel do nemocnice. Jeho rodina, nebo alespoň ti, kteří v tu dobu ještě žili, nebyli schopní.
Ginny, George a Bill, poslední tři, kteří zbyli, když Ron zemřel, nemohli přijít, protože tolik ztrát v rodině v tak krátkém časovém intervalu ani jeden nezvládl.
Pan a paní Weasleyovi zemřeli na dovolené, když byli navštívit Charlieho. Je to už dvanáct let. Tehdy se jeden z draků utrhl ze řetězu, dostal se z klece a oba dva zasáhl oheň. Charlie stál o kus dál, ale i on byl zasažen, nicméně to přežil, ovšem byl natolik popálený, že musel být natrvalo v nemocnici, kde, bohužel, o osm měsíců později zemřel.
Percy před pěti lety ke vší smůle skočil z mostu. Doteď nikdo neví proč a myslím, že už se to asi nedozvíme. Ovšem je to stejně smutné jako ostatní smrti.
Ovšem ke dnešnímu dni jsou i Bill, George a Ginny mrtví. George zemřel na infarkt před sedmi měsíci, Bill onemocněl jakýmsi vzácným druhem chřipky a podlehl jí před rokem a půl a Ginny ke vší smůle před rokem přejel vlak.
V tuhle chvíli je toho na mě moc. Otevírám oči a otírám si slzy, které mi tečou po tváři. Srdeční tep se mi zrychluje, což dokazuje rychlejší pípání přístroje. Na okamžik jen dýchám, poté opět zavírám oči a věnuji se vzpomínce na svého manžela.
V den mé svatby jsem byla nejšťastnější v životě, jelikož jsem si brala toho, kterého jsem celý život milovala - Viktora Kruma. Někdo sice byl proti, ale pořád to byla lepší partie než Ron, se kterým jsme se věčně hádali. Ovšem Viktor jednoho nešťastného dne před devíti lety spadl při famfrpálu z koštěte a já zůstala sama. Pamatuju si, že dva dny před tím mi donesl tu největší kytici, kterou jsem od něj kdy dostala. Byly to tři tucty rudých růží.
Když měl Viktor pohřeb, mimo ostatní se tam objevil i Draco. Od doby, kdy jsme s Harrym a Ronem pomohli jeho rodině u soudu, už nikdy neprojevil vůči nám ani špetku nenávisti. Nikdy jsme nebyli ani přátelé, jen jsme se tolerovali. Ovšem od toho dne se Draco stal jakýmsi rodinným přítelem, mou oporou, dalo by se říct.
Jenže nic netrvá věčně. I Draco brzy na to zemřel, jen o dva roky a čtyři měsíce později. Bylo to pro mě těžké, ale zvládla jsem to.
Ale teď, když jsem sama, není to pro mě ani trochu jednoduché. Ještě před třemi měsíci se za mnou zastavili Lenka s Nevillem. Nevím, kde teď jsou, ale vím, že před měsícem byl v Denním věštci článek o tom, že byli uneseni. Nechápu, kdo to mohl udělat nebo proč, ale já osobně jim nemám jak pomoci. A to je mi líto.
Cítím, jak se mi znovu zrychluje tep, slyším rychlejší pípání. Možná, že tentokrát už to tak zůstane, protože jsem rozrušená, nedokážu se uklidnit. Tolik mě bolí vzpomínat na své přátele.
Slyším, jak se pípání pořád zrychluje. Už ani nedokážu otevřít oči. A ani nemusím, protože začínám vidět jasněji. Před očima se mi rozprostírá obrovský bílý tunel, září z něj jasně bílé světlo. A uvnitř toho světla vidím všechny, které mám ráda.
Jsou tam mí rodiče, stojí tam i Harry a Ron. Pan a paní Weasleyovi se zbytkem své rodiny, včetně Freda. A taky tam je Draco, Lenka a Neville - takže také zemřeli - a dokonce tam je i několik z profesorů z Bradavic. A to nejdůležitější - je tam Viktor a usmívá se na mě. Všichni se na mě usmívají.
A já k nim natahuju ruce, usmívám se a to poslední, co slyším, je padající hrnek, který se rozbíjí, a dlouhý a táhlý zvuk přístroje...
