Tulákova balada

Cesta růží

Bylo chladné ráno, kterému by se rád vyhnul každý člověk, kterého znám.

Říkali mi... Ne křičeli na mne, že jsem blázen, že v tuhle nekřesťanskou hodinu opouštím teplo krbu, kterého bych se měl tak vážit. Ale znáte to... Člověk co jde a bojí se zastavit, aby moc nezpomalil ocení mnohem víc láhev dobré skotské, než další hodinu za mříží okenního rámu. Dveře se za mnou zavřely a vytratila se i všechna sladká vůně vanilky, která se domem nesla. Zafoukal první vítr, který se mi okamžitě zaryl do tváře.

Většina lidí by se nejspíš pootočila a nastavila ruku v odpor, ale většina bohužel nejsem já. Je to můj starý přítel, který mne provází na cestách ať jsem kdekoliv. Hrdě nastavil jsem mu svou jindy pokleslou tvář na pozdrav jemu příteli i ďáblu tohohle světa. Byl čas vyrazit. Kytara na rameni se každým krokem houpala do rytmu kroků, které protínaly symfonii živlů. Hvězdy ještě zcela nezmizely a já i jim hleděl vstříc na pozdrav. Sestrám a bratrům galaxie vzdálené. Oni jediní, tu každý večer jsou a bdí nad moji cestou. Zvedám ruku na pozdrav a i rozloučenu a procházím dvorkem toho polorozpadlého sirotčince, který si vzal za svůj čas.

Kamenná brána připomínající historii. Kameny, které by mohly vyprávět příběhy. Téměř jakobych je slyšel. Jakoby mluvili ke mne. Jakoby všechno utichlo a já cítil lehký mráz v zádech a až příliš jemný hlas, jak vypráví příběh o lidech, co tu stáli jako já. A pak jsem znovu otevřel oči a hleděl opět jen na tu obyčejnou kamennou bránu, co svoji slávu měla dávno za sebou. Vyrazil jsem vpřed po nejhlavnější z cest.

Krok za krokem a cesty neubývalo za mnou ani předemnou. Nebe mezitím zatemnila bouřková mračna a začalo padat pár malých kapiček, které se postupně rozsévali všude, kam jsem dohlédl. Ač jsem takových přeháněk zažil spousty, tahle byla jiná. Byla jiná, tak jako bývají ty ostatní jiné  . Ale neměl jsem čas. Nikdy nemam čas. Usmál jsem se zcela upřímně, bez pohybu víček či jiných věcí... Jen jsem tam stál. Uprostřed deště, který neměl v plánu ubrat na své intenzitě. Ale kapky se za tu dobu změnily. Už to byly slabé kapičky, které doprovázelo něco dalšího. Něco krásnějšího, než je čerstvých vzduch po dešti. Kapky se měnili v okvětní lístky růží... Padaly až na zem, kde jakoby zestárly a rozpadly se. Hleděl jsem na cestu s lístky před sebou. Byla dlouhá. Klikatila se, vracela zase zpátky a otevírala mi svoji náruč

Hodně lidí říká, že ví spoustu věcí. Ale já věděl především a určitě jen to, že tahle cesta ještě není zdaleka u konce.

_________________________________________________

Co si budeme povídat.... Trochu mindfuck xD

Ale hold, když člověk potřebuje ventilovat....

Budu moc rád za všechny vaše hlasy, komentáře apod.

Díky a mějte se ! :)