Povídky vytažené ze špendlíkové hlavičky doposud nerozkvetlé kytičky

O venčení psů - Teplý kožíšek

Jírovce nad našimi hlavami již stihly přijít o své plody, které teď chvílemi vypadávají z kapes doposud okolo pobíhajících dětí. Dívky se z nich pravděpodobně pokusí  vyrobit něco jako zvířátka a kluci s nimi po sobě házejí při hře na vojáčky už teď. Nebe se nám už barví do karmínově rudé a nedaleký kostel ohlašuje klekání. Park během chvíle osiřel a zbyli jsme si tu jen my dva spolu s nějakými lidmi procházejícími se opodál.

Nevzpomínám si přesně, avšak pět let by to už mohlo být, co nás určitá záležitost, ještě ze střední školy, svedla dohromady. Za všechno můžou mé kamarádky, které ho bezradné přivedly ke mně do bytu. Vypadal, jakoby se s někým porval, a tak ani nenamítal a plně se svěřil do naší neodborné péče. Obě kamarádky tehdy ještě žily jedna u rodičů a druhá na internátě, takže mohl zůstat jen u mě. Dost fňukal a zmítal sebou při dezinfikování jednotlivých ranek. Mohl být rád, že nedopadl hůř.

Zprvu se na mě ani nepodíval, když holky odešly, a jen se choulil na křesle v nejzazším koutě, ale když obývák provonělo kuřecí připravované na pánvičce, otočil na mě své hladové oči. Ta zářící kukadla, která potom už nehodlal skrývat, mě naprosto okouzlila. Skončilo to naším spolužitím a přiznávám se, že už první noc jsme sdíleli jedno lůžko.

Ještě dlouho po jeho amatérské záchraně se ta zranění totiž řešila u odborníků a doktor mi nakonec po všech vyšetřeních prozradil, že se o něj nikdo nemůže postarat. Prostě ho vyhnali na ulici, kde klidně mohl skončit podle nejhoršího možného scénáře.

I po maturitě a stěhování se mnou zůstal a kamarádka, která se na mě nevykašlala, pokaždé zmiňuje, jak ji to překvapilo, že jsme spolu vydrželi i v novém bytě. Těch pět let nám sice přineslo spoustu strastí, jako například poslední rok, který jsem vlastně celý strávila jen v čekárně doktora, ale ještě více štěstí, když jsme například procházeli každý den tímhle parkem a já si mohla vychutnat jeho nadšení ze života, o který mohl klidně přijít. Bohužel už několikrát.

V poslední době se mu už nikam nechce a nejraději by celý den prospal roztažený na gauči. Dříve podzim miloval a připadalo mi neskutečně těžké jej vůbec udržet doma. Připomínal mi malého chlapce, když probíhal hromadami listí, které následně zkoušel chytat ve vzduchu vysokými skoky. No, já se k němu vždy následně přidala jako malá holka a celá udýchaná končila na zemi pod nějakým tím listím. Jak on může mít tolik energie? Vlastně mohl mít...

Dneska po snídani, když se z venčí ozvaly první ženské hlasy, které opět pod okny probíraly nejnovější novinky ze sousedství, za mnou konečně přišel, že by se rád prošel po parku a žádá si mou přítomnost.

Popravdě? Váhala jsem. Sice ano, konečně projevil ochotu se postavit na nohy, ale já už počítala s nejhorším. Stále více a více ztrácel na váze, odmítal jíst, pít a, jak už jsem zmínila, vůbec chodit. Prášky polykal bez jakýchkoliv náznaků odporu, ale nevěřím, že by mu nějak pomáhaly. Možná jen prodlužovaly jeho trápení.

Nakonec jsem přecejen svolila s jeho žádostí a postupně přizpůsobovala krok tomu jeho, aby se nenamáhám tolik. Možná to byl jen můj pocit, ale myslím si, že si všechno postupně prohlížel. Každý jeden strom sjel pohledem od koruny dolů, každou lavičku si obešel. Dokonce spokojeně pohlížel na okolo pobíhající děti. Snad jim nezávidí jejich mladí a energii, kterou sám ještě nedávno tak překypoval, až mi to nohy lámalo. Kdykoliv mě vyválel ve hlíně tak, že si můj kabát musel pobýt v čistírně, šel následně dobrovolně, smířeně spát na gauč. Svoji chybu si totiž uměl uvědomit a možná jen proto mi to nikdy nedalo a do postele ho nakonec opět dotáhla i násilím. Vzdorovat tedy umí, ale já se naučila jak na něj.

Vedle něj jsem si často připadala jako nemohoucí babička, která dokáže možná tak chodit a to jen, když musí. Dneska to vypadá opačně. V polovině naší cesty se mu rozklepaly nohy a nezbylo nám nic jiného, než se přišourat k nejbližší lavičce, kde položil hlavu na mé nohy a, snad spokojeně, usnul. Nedokázala bych ho probudit, ale taky se bojím, že by se nemusel už probudit vůbec. Však pokaždé po chvíli zvednul hlavičku a při mé pomocí se opět postavil. Cesta pokračovala a zastávky se postupně zkracovaly a nežádal je tak často. Na oběd dokonce snědl své jídlo. Já si nevzala nic. Nečekala jsem, že tu strávíme celý den chozením sem a tam, tak mě nenapadlo vzít něco pro sebe. Nevadí. Stačí mi vidět, jak se tu pokouší pobíhat a chytat padající listy, ovšem už bez skákání.

Už se nám ozval kostelní zvon a společně s jeho po okolí rozléhajícím se zvukem jsme se opět usadili na lavičku. Místo toho, aby na mě prvně zamrkal, hned usnul. Oddychoval nahlas a pravidelně. S tím, jak ho hladím po hlavičce, se mi to všechno začalo vybavovat. Počůraná podlaha, rozkousané polštáře, poslintaná stehna, stejně jako teď, slzy při odchodu od veterináře a mnoho dalšího. Jak jsem to mohla vydržet pět let? Starat se o zvíře člověka citově sedře až na kost, avšak stále máme potřebu se o něco starat, vztekat a smát se s tím, milovat to. Jen těžko se mi představuje, jak to proběhne, až se probudím a první, co nahmatám, nebude teplý kožíšek, který se mi během noci přesunul od nohou až k obličeji, jako obvykle. Ne, opravdu se mi na to nechce myslet.

Rudá spleť vlněného svetru nad námi se pomaličku měnila na jiskřivý safírový závoj. Nádhera. Stejně jako mých posledních pět let. Nádhera. Připadám si, jakoby se všechny ty hvězdičky koukaly jen na nás, avšak nebyly to ty tisíce oček nade mnou, nýbrž dvě zářivé očka na mém klíně, co mě sledovala. Nedíval se na mě smutně. Díval se na mě, jakoby mi chtěl za všechno poděkovat a zároveň se mi omluvit.

Na tváři se mi samovolně zformoval ten nejvděčnější úsměv, který tak tak potlačoval slzy a naposledy jsem ho pohladila po teplém kožíšku, než se buldoček postavil na nohy. Věřím, že ani jednomu z nás se nechce domů, ale jinak to nejde. Prožili jsme spolu krásných pět let a určitě i on to ví. Kéž by tento den nikdy neskončil.

„Pojď, půjdeme domů. Oba víme, že jednou to přijít muselo."

Fjuh... Je to tady a dokončené. Nikdy bych nečekala, že se vrhnu na spisování něčeho podobného, ale líbí se mi to a hodlám pokračovat! Když mě to stálo tolik času, doufám, že to ve vás čtenářích zanechalo alespoň nějaký dojem a zkrátilo to vaší dlouhou chvíli, nebo zahnalo hlad po uspokojivé četbě. ^^