Jsme stvořeni jeden pro druhého

Stvořeni jeden pro druhého

Ležel na posteli, civěl do stropu a přemýšlel. Udělal dobře? Když se podíval na obvázaný pahýl, který byl dřív jeho levá ruka. Hýbal s ním, nebolelo to. Fyzicky. Ale když se na ni podíval, cítil se mizerně, beznadějně. Proč ho sakra zachraňovali? Jak má do hajzlu normálně fungovat bez ruky? Bez své dominantní ruky. Zíral do stropu, nenáviděl sebe, svůj život a tak moc chtěl nenávidět lidi, kteří ho zachránili, ale nešlo to.

„Jak ti je Sasuke?" ozval se ode dveří Tsunadin hlas.
„Nemám ruku, jak asi?" zašeptal Sasuke.
„To Naruto taky a vzpamatoval se celkem rychle."
„Naruto je někdo úplně jiný." Obořil se na ni.
„Tak přijmi protézu!" křikla na něj zoufale, každý den zkoušela to stejné a on ne a ne přijmout.
„Už jsem Vám snad jasně řekl, že tu hrůzu nechci. Nikdy mi to nenahradí ruku." Zařval Sasuke, až se mu aktivoval Sharingan.
„To už ale nikdy nic Sasuke, tohle by ti aspoň trochu pomohlo. Co chceš bez ruky dělat? Takhle tě nikam nemůžeme pustit." Ztišila se Tsunade, bylo jí ho líto, ale on odmítal pomoc.
„Nechte mě být." Řekl Sasuke a podíval se z okna. Tsunade jen kývla a odešla. Tenhle případ vzdává. Anebo je ještě jedna možnost. Napadlo ji a zmizela do kanceláře ředitelky nemocnice.

Možná, na ni neměl být tak nepříjemný, chtěla mu pomoct. Jenže on žádnou protézu nepotřebuje! Možná... Zase to otravné klepání, kdo za ním zase leze. Sasuke se posadil na posteli a čekal, kdo ho otravuje tentokrát. Zarazil se a litoval svých myšlenek. Do dveří vešla Sakura v doktorském plášti a širokým úsměvem.
„Ahoj Sasuke." Pozdravila ho a přistoupila k posteli. Sasuke slyšel, že po tom co jeho zavřeli na tenhle pokoj, ji naopak povýšili namísto Tsunade na ředitelku nemocnice. I přes to co mu v průběhu války řekla, za ním byla horko těžko asi dvakrát. A to už se tu povaloval dobrý měsíc a půl.
„Ahoj." Pozdravil nazpět Sasuke a nepřestával ji sledovat. Byl rád, že přišla. I když by to nikdy nepřiznal, byla mu nejbližší z celé vesnice.
„Jak ti je? Bolí tě něco?" řekla a chtěla zkontrolovat jeho ruku a ostatní zranění. Ucukl. Přišla ho jen zkontrolovat, jako každého druhého pacienta.
„Je mi fajn, už bych chtěl jít domů." Řekl Sasuke a odvrátil pohled.
„Víš, že to nejde." Bylo jí ho líto, mrzelo ji, že tu musí dřepět. Všichni ostatní pomáhali s opravami nemocnice, a i když by se do toho asi dvakrát nehrnul, jistě by mu bylo milejší něco dělat než tu jen nečině ležet.
„Chceš mi vnutit tu příšernost, co mi má nahradit ruku?" zeptal se narovinu.
„Potřebuješ ji." Zašeptala.
„Ne." Řekl rezolutně a podíval se jí do očí.
„Sasuke sakra, co chceš dělat?!? To chceš po zbytek života, tady jen ležet a odmítat pomoc druhých?!!?!? Mě už je to jedno, já si na tvoje pohrdání zvykla, ale přestaň trápit lidi kolem sebe!!!" ječela na něj hystericky Sakura, věděla o jeho zdravotním stavu všechno. Každý den zjišťovala jak na tom je a jeho odmítání ji trápilo a štvalo.
„Nejsem malé dítě, přestaňte mi už všichni říkat, co mám dělat!" zařval Sasuke nazpět a stoupl si. Po dlouhé době si oproti němu Sakura připadala malá a slabá. Stál před ní, byl víc jak o hlavu vyšší a rozzuřený.
„Dělej, jak myslíš." Zašeptala a do očí se jí tlačily slzy. Zase. Nedokáže před ním nebrečet. Zase ji rozplakal, když ji tak viděl, bylo mu ze sebe samého zle. Svěsil ramena a ztichl, když se otočila a chtěla urychleně odejít, chytil ji za ruku.
„Nechci, aby si plakala." Zašeptal a otočil ji k sobě. Sklopila hlavu, aby jí neviděl do obličeje. V té chvíli litoval, že onu protézu nepřijmul. Tak moc jí chtěl chytit za bradu, aby se mu zpříma podívala do očí.
„Tak mi nedávej důvod." Zašeptala.
„Chci ji." Řekl Sasuke a pustil její zápěstí, které do té doby svíral.
„Co?" zvedla rychle hlavu.
„Tu protézu." Řekl. Sakura jen kývla a konečně opustila místnost. Sasuke si jen lehl zpět do postele.

„Jsem ráda Sasuke, že jsi dostal rozum." Řekla Tsunade a v rukách nesla krabici. Sasuke přikývl, ale potají doufal, že přijde Sakura.
„Dneska si nějaký zamlklý." Poznamenala Tsunade v průběhu umísťování protézy k Sasukeho ruce.
„Co chcete slyšet?" řekl Sasuke a pozoroval svou levou paži.
„Nic, jen že v podobném stavu je Sakura od té doby, co tu byla." Řekla Tsunade a odešla. Sasuke si jen odfrkl a podíval se na svou ruku. Musel uznat, že Tsunade udělala kus práce. Ta protéza vypadala opravdu jako jeho ruka, i přes ty obvazy. Vstal z postele a zkusil pohnout prsty. Když zjistil, že to jde, zatnul ruku v pěst. Za malou chvíli k němu přišla sestřička s tím, že už může odejít. Sbalil se a chtěl odejít, ale věděl, že musí udělat ještě jednu zastávku.

Stál před její kanceláří a dodával si odvahy. Tohle bylo horší než boj ve válce, tam věděl, co přesně dělat a teď... Nic. Byl rozhozený, mimo a nevěděl co dělat. Jediné co, tak cítil, že ji ještě jednou musí navštívit. Zaklepal a čekal.
„Dále." Ozvalo se za dveřmi a on vstoupil. Seděla tam v doktorském plášti, v křesle za stolem a povídala si s Ino.
„Ahoj Sasuke." Řekla Ino a usmála se na něj. Sakura ztuhla a podívala se na něj. „Tak já nebudu zavazet. Mějte se, hrdličky." Zašveholila Ino a než Sakura stačila cokoliv říct, byla pryč.
„Nevšímej si jí... O-ona. Koukám, že už jsme tě pustili." Začala nervózně plácat Sakura a zčervenala. Přišel k ní, byli od sebe pár centimetrů. „Tak řekneš už něco?" zašeptala Sakura, když Sasuke mlčel a ona z něj byla ještě nervóznější. Chtěla něco namítnout, když něco cítila v ruce. Sasuke natáhl svou ruku s protézou a propletl si s ní prsty.
„I když je jen umělá, stejně pasuje perfektně do té tvé." Zašeptal a opřel se svým čelem o její.
„Co tím chceš říct?" zavřela oči a ztišila svůj hlas.
„Že jsme stvořeni jeden pro druhého." Řekl a druhou rukou si přitáhl její hlavu ke své. Políbil ji.