Tunel života a smrti

Jízda

Fakt nesnáším sezení ve škole a o to víc když vím, že tam zkejsnu až do čtyř. Vůbec bych se nezlobila, kdyby letos z kalendáře vymazali čtvrtek. Nejenže tady musím sedět do čtyř, ale ještě mě čeká hodina klavíru.

Nečekejte nějaké extra umění, protože nejtěžší věc, kterou zvládnu zahrát, je dětská písnička.

Nikdy se mi 60 minut nezdálo delší než ve čtvrtek před hodinou klavíru.

Naštěstí mám Marušku, která čeká na hodiny rozšíření svého vědění o anglickém jazyce. Sice tady ve městě bydlí na intru, ale zželelo se jí mě a každý čtvrtek čeká se mnou.

Každotýdně ji dovedu na její lekce, které jí začínají dřív než mě hodiny, ale to nevadí, alespoň nemusím sama čekat 3600 vteřin sama.

***

Je čtvrtek odpoledne, právě mi skončila škola. Venku se setmělo, takže nám cestu ukazují pouze pouliční lampy a čerstvě napadaný sníh, který tu temnotu přece jen trochu prozáří.

Je chladno.

Maruš jsem odvedla na lekce cizího jazyka a já jsem šla čekat do tepla umělecké školy.

Hodina probíhá poklidně. Hraji jednoduchou skladbičku, ani se nenaději a jsem opět vyhoštěná do zimy.

Cestou k vlakové zastávce se loudám, protože vím, že mám ještě asi 45 minut do příjezdu vlaku. Teda pokud přijede.

Čekání si zkracuji čtením knihy pro povinnou četbu do školy.

Choulím se do svého kabátu a teplé šály. Podívám se na hodiny a při zjištění, že od poslední kontroly času neuběhlo ani 5 minut, se mi vrátila má ranní nevolnost.

Zaklapnu Oněgina, protože už necítím své prsty pod huňatými rukavicemi. Zkusím si je zahřát v kapse, ale bez úspěchu.

Po necelých 10 minutách přesně vím, kolik kroků musím udělat, abych přešla nástupiště.

Naštěstí zahlédnu Marušku, která spěchá z angličtiny.

Zapředeme spolu na chvíli rozhovor, ale ona spěchá na večeři, která se na intru podává pouze v určitý čas, který musí stihnout, jinak má smůlu.

Teď na nástupišti nečekám sama, ale stojí tu se mnou ještě jedna žena a muž, který telefonuje. Do sluchátka se rozčiluje, že vlak má hodinové zpoždění a já jen doufám, že je to vlak z druhého směru.

Naštěstí se přejezd rozzvonil a ze zatáčky se řítí můj spoj.

Při nástupu do vyhřátého vlaku musím slastně přivřít oči.

Jedu jen jednu zastávku a musím přestoupit. Druhý spoj už naštěstí čeká a já mohu pouze přeběhnout z tepla do tepla. Zpravidla si sedám do posledního vagonu úplně dozadu. Je to taková má filozofie a věřím, že kdybychom měli čelní náraz, měla bych největší šanci na přežití.

Usedám do měkké sedačky a píšu mamce SMS s časem mého příjezdu, aby mě z nádraží mohla vyzvednout.

Čas si krátím čtení a posloucháním písní z mého telefonu.

Najednou vlak zastaví.

Pohlédnu z okénka. Myslela jsem si, že jsme jen v další stanici, ale v okénku nevidím nic jiného než temnotu, která nás obklopovala.

Pohlédnu na telefon a zkontroluji signál. Ani čárka...

Zkusím otevřít okno a pořádně se rozhlédnout. Zjištění mi trochu vyrazí dech – jsme v tunelu.