Vltavo,
tolik dní a nocí jsi nespala,
parných lét prožila.
Jsi pražský květ,
který skví svou tichou chloubou.
Jsou v tobě sně o velkých smutkách,
o temných hněvech zlovolných zmelích.
Barvu proměnilas párkrát v rudou,
když hněvala ses na zem.
Zítřek tě však volal, jeho dech vábil
ty, kteří se vzdali svobody a poddali osudu.
Ti zastřeli své oči,
a ve svých představách se ubírali vpřed
vyhlížeje nejistou budoucnost.
Vidělas Karlův most,
ten pošeptal ti:
Nech drahá máti vzpomínek,
hleď vpřed,
a boží vůli uzříš.
Vidělas lidi pražské,
ti překryli svá chladná líčka teplými dlaněmi
a tiše ti chválu vzdávali:
Jsi svá modř,
jsi naše voda,
jsi vzpomínek moře.
HW.
