The Light Behind Your Eyes

Rozbitá hračka

Sleduju svou malou pětiletou ségru, jak bulí nad rozbitou porcelánovou panenkou. Dostala jí před rokem od babičky k narozeninám. Má krásné bílé šatičky s volánky, měkký klobouček s mašlí, botičky na malém klínku a malou kabelku s plyšovým psíkem. A teď taky obličej na maděru. Velká část se válí vedle zatímco Adélka vzlyká a drží panenku, které chybí oko a kus nosu. Je jí vidět do její prázdné duté hlavy. Nevím, jak jí vysvětlit, že panenku už nespravíme, protože je z porcelánu. „Já nechtěla," vzlyká Adélka, její blonďaté vlásky jí padají do tváře. „Já vím, že ne princezno. Byla to nehoda a nehody se dějí každý den," přisednu k ní a obejmu jí. Vím, že to neudělala schválně. Chtěla ji vzít ze skříně, ale byla moc vysoko. A jak zatáhla za lem šatiček, tak se panenka zřítila na zem.

Nechám její blonďatou hlavu, ať se mi stulí do klína a vypláče se. Hladím ji po vláskách a říkám, že to bude dobré. „Třeba půjde opravit. Zeptej se tatínka. Má ty svý lepidla a nástroje. Jsem si jistá, že něco svede," poradím jí, když se uklidní. „A nebude se zlobit?" vyvalí na mě své modré studánky ještě teď plné slz. „Nebude. Řekni mu, jak to bylo a pokud bude křičet, tak řekni, že jsem ji sundavala já," navrhnu a Adélka se trochu pousměje. „Děkujuuu! Jsi ta nejlepší ségra na světě!" pevně mě obejme a s panenkou a kusem jejího obličeje odcupitá do vedlejší místnosti. Sesunu se k zemi a oddychnu si. Ne, nejsem smutná kvůli rozbité hračce. Jen mi ta panenka s rozbitou tvářičkou nebezpečně někoho připomněla. Ji. Ten obraz budu mít před očima pořád. Mám pocit jakoby se to stalo včera a ne před rokem. Pořád se přes to nedokážu přenést. Ta vzpomínka je tak živá doteď:

„Sáro, stůj! Tak zastav! Víš, že ti nestačím!" křičela jsem na ni přes ulici zatímco jsem se tu zrzavou mršku snažila dohonit. „Když člověk říká, že nemůže, tak ještě stokrát může!" zasmála se, otočila se a běžela dál. Její závoj zrzavých liščích vlasů vlál za ní. „Sáro, no tak! Ty mě chceš zabít!" oddychovala jsem stěží, protože jsem ji takhle proháněla už čtvrt hodiny. „Kdybych tě chtěla zabít beruško, tak to udělám v našem děsivým sklepě!" řekla naoko děsivě a se smíchem běžela dál. A já za ní. Je pravda, že jejich sklep je opravdu děsivý. Jednou jsme tam šly pro brambory, když jsem u nich přespávala a ruce jsme si div neumačkaly.

Rozhodla jsem se změnit taktiku a počíhat si na ní. Schovala jsem se za rohem jedné ulice a čekala až se vrátí. „Hej, kde seš?" ozvalo se náhle. „Vylez puso, nebo uvidíš!" vyhrožovala mi a smála se přitom. „No ták, Sofi. Tohle není fér!" řekla, když už byla u rohu. Rychle jsem jí chytla za předloktí a přitáhla k sobě. Vklouzla jsem svými rty do těch jejích jako už tolikrát předtím, a pak jí vtiskla malý polibek na nos. A pevně si ji majetnicky chytla kolem pasu. „Už nikam. Nebudeš mi utíkat," zašeptala jsem jí do ucha. „Jakobys mě někdy nechytila," protočila své smaragdy, které se leskly smíchem. Znovu jsem jí políbila a ona mi na oplátku přejela něžně palcem po tváři. „Tak kam to bude dnes Blondý?" zeptala se a táhla mě za sebou za ruku někam vpřed. "Blondý" je přezdívka jakou mi říká, když má fakt dobrou náladu. Jako třeba teď. „Já nevím. Táhni mě, kam chceš lásko," zasmála jsem se a následovala ji.

Další den by to byl rok, co bychom byly spolu. Kdyby se to pako rozhlédlo. Kdyby dávalo větší pozor, kam běží. „Kdo tam bude dřív, může rozhodnout o večerním filmu," vypískla najednou a rozběhla se vpřed. „Počkej Sáro!" křikla jsem na mou zrzku, když vběhla do silnice zrovna, když na semaforu blikl červený panáček. Pak se všechno odehrálo strašně rychle. Nechápu, jak někdo může říkat, že se takovéhle věci odehrávají jako ve zpomaleném filmu. Tohle se odehrálo mrknutím oka. Nestačila jsem nic říct. Jen jsem zaslechla klakson nějakého auta, a pak náraz. Následovalo pár výkřiků. Spatřila jsem štíhlé tělo, co letělo vzduchem a žuchlo na zem jako pytel brambor. Jen zrzavé vlásky zavlály jako závoj. Zděšeně jsem se na místo nehody rozběhla. Někdo zrovna volal sanitku. Byl to ten řidič, který měl na tváři jen hloupý škrábanec. Přiklekla jsem rychlostí blesku k Sáře. Její pohaslé smaragdy na mě zamrkaly. „Lásko," polkla jsem hořké slzy, které se hlásily o slovo. „Nebolí to, jsem v pohodě," usmála se na mě. Ale její výraz byl nepřítomný a na jejích krásných ryšavých vlasech byla tmavorudá skvrna, která je slepovala a byla čím dál větší. „Sáro, co tě bolí?" panikařila jsem a vzlykala ignorujíc lidi okolo. „Jsem v pohodě Blondý. Vážně. Nemusíš se bát," pohladila mě po tváři. V jejích očích jakoby něco zhasínalo. Ne! Prosím ne! Ji ne! Úsměv jí povadl, tělo ochablo. Měla jsem pocit, že držím měkkou figurínu a ne svou lásku. Oči jí úplně zhasly. Byly jako oči vycpaného zvířete. „Sáro! Sáro! To není vtipný! Přestaň blbnout! Vstávej, dělej!" ječela jsem, ale nereagovala. Byla mrtvá. Zaječela jsem a rozvzlykala se.

Pamatuji si, jak na jejím pohřbu hrála její oblíbená písnička: Disenchanted. Divím se, že to povolili. Vzhledem k tomu, že je to rock a to se na pohřeb moc nehodí. Akorát mi to zesílilo na pláči. Protože jsme tuhle skupinu poslouchaly spolu. Ten refrén mi v hlavě zní ještě teď:

"If I'm so wrong (so wrong, so wrong)
How can you listen all night long? (night long, night long)
Now will it matter after I'm gone?
Because you never learn a goddamn thing. You're just a sad song with nothing to say
About a life long wait for a hospital stay
And if you think that I'm wrong,
This never meant nothing to ya"

Její tvář tenkrát vypadala podobně jako tvář téhle rozbité hračky. Až no to, že hračky nekrvácí. A nezanechávají tak silné vzpomínky, kvůli kterým se vám chce ječet a řvát, pak brečet... Už uplynul rok od té nehody a já mám pořád pocit, že to bolí stejně jako tenkrát. Mám pocit, že jsem právě přišla z pohřbu. Proč Sára?

„Sofí? Můžeš mi pomoct? Mělo by to jít slepit," slyším tátu vedle. Jdu za ním.

I když jsme panenku spravili, tak vypadá jakoby měla jizvy.

Po všech hlubokých ránách zůstanou jizvy... ať jsou jakékoli.

První povídka, i když docela depresivní. :D Tak snad to bude veselejší příště :)