Memory

„Proč se ke mě nechceš ani přiblížit?" syčela vztekle žena se žvýkačkově růžovými vlasy.

„Nemůžu, chápeš, Nymfa-" protestoval slabě hnědovlasý muž, který měl ve vlasech náznaky šedin.

„Nikdy mi neříkej Nymfadoro! Tonksová!"

„Promiň, Tonksová, ale ty mi taky neříkáš Lupine!"

„Hele, Lupine, laskavě ztichni a řekni mi ten tvůj příběh."

„Jak mám ztichnout a zároveň mluvit?" zeptal se muž nechápavě.

„A jak já mám tohle vědět? Nějak to prostě udělej."

„Ale no tak, já už musím jít."

„Ještě jsme se nedostali k jádru věci," popadla jej žena na zápěstí.

„Musím jít!"

„Hádáte se jako staří manželé," ozval se náhle hlas ode dveří.

„Zmlkni, Tichošlápku."

„Drž pusu, Siriusi!"

***

„Víš, Tonksová, já... miluju tě, ale to snad víš. Když jsem tě poprvé uviděl, bylo ti pět, nebo snad čtyři. Ale teď jsi dospělá a já vím, že Sirius by si to přál. Miluju tě, navždy, ano? Nymfadoro Tonksová, budeš mou ženou?"

„Já, Remusi.... já...-"

„Tak?"

„Ano!" vykřikla nadšeně, objala jej a radostně políbila.

***

„Takže jo, po dvou letech se k tomu vrátím. Tvůj příběh!"

„Ale je to náš den, Doro Tonksová-skoro Lupinová. Bereme se!"

„No právě. V náš den, by jsi alespoň mi to mohl říct, abych si to mohla ještě rozmyslet," ušklíbla se Nymfadora Tonksová.

„Proč si myslíš, že ti to ovšem neříkám, nesmíš si to rozmyslet," usmál se Remus Lupin.

„Ale Reme!"

„Dobře, dobře," rezignoval nakonec Remus.

„Šup, šup," pobídla jej žena se žvýkačkově růžovými vlasy.

„Bylo to v našem pátém ročníku. Jmenovala se Rose. Rose Potterová. A byla doopravdy jako květina. Křehká květina. Uthnutá z keře, násilně odtrhnutá od svých přátel, od své rodiny. Květina. Tak jsem jí říkal. Ale jí se to nelíbilo. Nějakým záhadným způsobem mě milovala a já ji. Miloval jsem ji, ale ona si na procházku zvolila nesprávnou noc."

„Jakou noc?"

„Zkus hádat," povzdechl si těžce muž a sedl si na zem.

„Úplněk," šeptla zděšeně.

„Správně, deset bodů pro Mrzimor," usmál se suše.

„Remusi... promiň."

„Za co se mi omlouváš?" zeptal se smutně.