Nejnepravděpodobnější dobrodružství na světě za méně, než 25,- na den

1. Nejnepravděpodobnější uskupení všech dob

Všechny události v této knize se skutečně staly, jsem však patologický lhář a překroutil jsem je do takové formy, že mi nemůžete věřit vůbec nic. Všechny postavy  jsem drze okopíroval ze svého okolí a dokonce jsem se ani neobtěžoval s tím, že bych jim změnil jména. 

Zazvonil zvonek, velevážená paní ředitelka dokončila svůj srdceryvný projev o tom, že letos maturitu udělalo skoro 40% studentů, že příští rok už fakt naše kuchyně splní všechny hygienické podmínky a že příští rok už naše uklízečka nebude utírat chcánky na podlaze (jako kdyby někdy něco uklidila). Školník přestřihl od zvonku dráty, protože dle jeho slov "se zase posral" a všichni šťastní studenti rychlostí světla vypadli ze školy. Každý si nesl svůj bezcenný  "papír na konec roku," zvaný vysvědčení. Šprti se chvástali před svými rodiči a těšili se na to, že budou za odměnu moci zůstat vzhůru i po večerníčku, nešprti si to štrámovali rovnou domů nadšeni, že do toho ústavu zase na nějakou dobu nebudou muset ani vkročit. Já jsem si z papíru poskládal vlaštovku a ledabyle ji házel po fiflenách fotících se před ústavem na instagram. Čekal jsem na svou bandu blbečků, abychom mohli zahájit naši výpravu. Čas jsem si krátil házením bordelu do školníkova doupěte sklepním oknem a pozorováním profesorů, jak si oslavně předávají před školou jointa, protože zvládli další rok  bez přesunutí do léčebného zařízení.

Po patnácti minutách čekání, kdy se nikdo neobjevil jsem začínal být nervózní. Sraz přece byl tady. Asi. Když už jsme se odevzdaně otáčel k pajzlu naproti škole, uviděl jsem Romana, jak před sebou tlačí značně zdecimovaného fechtla, který měl roztřískané sklo, ohnuté přední kolo a jakýsi neidentifikovatelný sajrajt všude na povrchu. Když se ke mně doplazil, hlasitě škytnul a třískl sebou na zem. Byl na káry. Vypadal ale ležíc na betonu s hlavou u psího lejna docela spokojeně, tak jsem ho nechal pochrupovat, než se docamrá zbytek.

Po krátké chvíli se z poza rohu začal objevovat Franta. V jedné ruce držel igelitku ze zlevněnky a druhou ruku zaměstnával nenápadným hajlováním na učitelku němčiny. Už z dálky jsem viděl, že má oči rudý jako Bob Marley. Když dolezl, začal blábolit cosi o Aštaru Šeranovi a vesmírných lidech a já si na to loknul z placatky, protože tohle bych za střízliva nemohl zvládnout.

Krása. Chyběla nám už jen Eržika. Ona se sice jmenuje Anna a jako jediná z nás je ze slušné rodiny, ale to jen díky tomu, že je adoptovaná. Bavila se s náma, protože byla na půl cigánka (proto jsem jí zvolil tento trefnější alias) a všichni ostatní se báli, že jim šlohne okap. Došla mi esemeska. Erža psala, že ji zdrželo předávání diplomů nejlepším studentům, mezi nimiž byla i ona. Šprtka zasraná. 

Erža dovalila asi za půl hodiny a mezitím se docela vzmátořili oba mí souputníci. Roman vyprávěl, jak musel zapít, že zase propadnul a na fechtlovi potom nevybral zatáčku. Oproti tomu Franta s nadšením popisoval, jak našel za městem políčko a "šlohnul tam asi pět kytek krutopřísnýho hulení."

Celé vyprávění mé maličkosti může chvílemi působit nepravděpodobně, ba dokonce lživě. Abych vám zabránil v pochybnostech, osvětlím vám základní povahové rysy a vlastnosti mých přátel, abyste pochopili, jak se může jedné skupince lidí stát tolik na sobě nezávislých nepříjemností v tak krátkých časových intervalech.

ROMAN

Zjednodušeně se dá říct, že je to imbecil. Bydlí se svým tatíkem v pidi-bytu v paneláku a celým svým srdcem se snaží jít ve šlépějích svého otce - tedy stát se alkoholikem. Je z nás nejstarší, je však stále ve druháku - už potřetí. Pravda, nikdy to nebyl zrovna studijní typ, projevuje však neuvěřitelnou konstruktivitu v oboru techniky. Svého fechtla sestavil z harampádí, jež našel na skládce a přes celý pokoj má sofistikovaný přístroj, který mu je schopen vytáhnout a podát pivo z lednice až do postele.