Vražda, nejlepší přítel pomsty

1. kapitola

„Prosím. Víc toho opravdu nevím." řekl muž stojící těsně přede mnou a strachy se mu klepalo celé tělo. „Ja vím." řekla jsem rádoby soucitně a přitlačila o další kousek svůj nůž proti místu na zádech v oblasti hrudníku. „Ale je mi to jedno." Prudce jsem bodla do mužova těla tam, kde je nejlepší přístup k srdci ze zadu a škubla zase rukou zpět k sobě. Zařval a skácel se k zemi.

V ruce jsem držela svůj nejoblíbenější nůž, z kterého odkapávala čerstvá krev. Tělo obtloustlého muže se obrátilo na záda a pod ním se začala tvořit kaluž tmavě červené tekutiny. Začal se mělce a trhaně nadechovat a prosebně na mě koukat. Jakoby si myslel, že mu pomůžu. Sorry, ale ne. Dnes jsem v plánu pomáhání neměla. A v dohledné době taky ne. „P... Proč?" pomalu jsem ho obešla a nakonec jsem si dřepla k jeho obličeji a zadívala se do očí jednoho z domácích mazlíčků toho parchanta. „Vedlejší škody." pronesla jsem s klidem a dívala se, jak z něj vyprchává život, až se mu z očí ztratil úplně.

Otřela jsem si špinavý nůž o jeho propocené tričko a zastrčila za pas k mým dalším nejlepším přátelům. Nebyly to jen nástroje, byly mou součástí, jako kdyby ke mně přirostly a nikdy se nehodlaly pustit. Vždycky, když jsem je brousila nebo jen tak z dlouhé chvíle leštila, připadalo mi, jako by ke mně promlouvaly, jako by mě ujišťovaly, že budu navždy pod jejich ochranou. Jako malá jsem se divila, proč si dospělí své nože tak chrání a nikomu je nepůjčují. Všichni z mého okolí na ně byli fixováni stejně silně, jako právě teď já. Časem jsem pochopila to kouzlo a v těchto dnech si nedovedu představit, že by se nějaký z nich dostal do cizích rukou. Jak říkám, žádné nástroje, nýbrž součást mé osobnosti.

Zabalila jsem tělo do igelitového pytle, odtáhla ze zbořeného skladiště zadními dveřmi k řece a hodila ho do ní. Okamžitě se na něj vrhlo hejno dravých ryb, které tam žijí. Věřte mi, nechtěli byste se tam koupat. Možná je to ten důvod, proč se jmenuje Mrtvá. Jeden by si myslel, že je to kvůli tomu, že tam nic nežije, ale zdání často klame.

Vlastně by se takhle dalo popsat celé naše okolí. Nikdo sem nejezdí, ale když už sem někdo zatoulá, zprvu to má za obyčejný kraj, avšak pod rouškou zcela normálně vypadajících staveb, horších vybouraných čtvrtí a poklidných ulic, se skrývají intriky, zákeřnost a v neposlední řadě, vraždy. Pokud nejste vysoko postavený, anebo profesionální zabiják, kterého by se tu všichni báli, musíte počítat s častými ztrátami na životech ve vašem blízkém okolí. Každý tady v něčem jede, za co by mu hrozila smrt, a když ne, prostě to na něj navlíknou a stejně zabijí. Jste-li zbloudilý tulák, kterého přilákala zdejší příroda, mimochodem ne nějak oslňující, máte dvě možnosti. Okamžitě odtáhnout a nikdy se neohlédnout, nebo se zařadit mezi nás, což je job na celý život. Ale když se nad tím tak zamyslíte... Permanentní pracovní doba, stále si musíte hlídat záda, plat... No, co zrovna odpadne od stolu Vyšším, umění zabíjet výhodou... No, kdo by se do toho nezamiloval? Rozvázání pracovní smlouvy? Ale jistě. Dej mi život, dám ti svobodu. Jiná možnost není.

Rozhlédla jsem se, jestli mě nikdo neviděl a pak se vydala uličkou na hlavní silnici. Dlážděná vozovka, po které jezdily povozy s koňmi a vířily všudypřítomný prach. Lidé se rádoby kultivovaně procházeli po chodnících a dělali, že jdou pro nějaké zboží nebo že si chtějí něco koupit, i když je většina z nich tak švorc, že nemají ani na žvýkačku pod židlí. Ale hlavně, že se tu producírovali a předstírali, jak se mají dobře, přestože museli i v takových vedrech, dneška nevyjímaje, na sobě nosit vrstvy oblečení, aby zakryli svou vyhublost hladem. Přitom musí každý den bojovat o holý život, aby je někdo z něčeho neobvinil. Řešení? Hrát si na obyčejné nevinné lidi, jen aby moc nevyčnívali a nevznikl důvod je odstranit. To je jeden druh lidí, který tu žije.

Dalším jsou zloději a nájemní vrahové, kteří většinou pracují pro Vyšší a hledají nové a nové způsoby, jak jim lézt do zadku. Dokud dělají svou práci, nekladou odpor a jsou poslušnými domácími mazlíčky, udržují si postavení, střechu nad hlavou a plný žaludek. Vyšší... To je samostatná kapitola. Jsou to bohatí lidé, kteří kolem sebe tvoří uzavřené skupiny intrikářů, zabijáků, stopařů a dalších různých lidí, o kterých si myslí, že je dobré je mít na své straně barikády. Je jich pět a mají rozdělené město na pět sekcí, které odděluje Mrtvá řeka a je přes ni jen malý počet mostů. Vlastní většinu domů ve městě a pronajímají je lidem, kteří za to pro ně pracují, nejčastěji jako sloužící. Vyšší mají po celém městě rozmístěná sídla a velmi neradi spolu spolupracují. Jeli to však v zájmu jich všech, daří se jim to o něco lépe. Věřte mi, není nic horšího, než být středem zájmu všech Vyšších. Nikam neutečete a nemáte absolutně žádnou šanci z toho vyváznout živí.

Můj táta byl výtečný stopař a velmi vážený v Morrisově domě. Morris byl tehdy jeden z Vyšších a mého otce si nadmíru považoval. Moje máma mu dělala hlavní pokojskou a vycházela s ním také dobře. Jednou došlo mezi lídry (tak se říká Vyšším) ke sporu a Morris jednoho zřejmě dost nakrknul, protože když mi bylo deset, vtrhli do jeho domu zabijáci a všechny začali vraždit, včetně pána domu, na kterého byl jeho hněv zaměřován. Jakmile to táta zaznamenal, vzal nás s mámou do pracovny a zamknul. „Poslyš, musíte utéct. Já si vás pak najdu." řekl tehdy mé mámě. „Já tě neopustím." „Odveď odsud Sarah." řekl a vlepil ji rychlou pusu. Pak si dřepnul ke mně. „Sáro? Miláčku? Půjdeš teď..." někdo začal lomcovat zamčenými dveřmi a já se lekla. „Podívej se na mě." pobídl mě, když jsem otočila hlavu k třesoucím se dveřím. „Půjdeš teď s maminkou a schováte se ano? Hlavně se pořádně schovej, ať tě nikdo nevidí, dobře? Pamatuj, že stín je tvůj nejlepší přítel." přikývla jsem a objala ho kolem krku.

Dveře začaly povolovat a dřevo kolem kliky praskat. Když jsme s mámou byly u okna, abychom utekly, dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli tři muži a jedna žena po uši ozbrojení. Všichni jsme se otočili, máma si stoupla přede mě, aby mě neviděli a zatlačila mě do úkrytu za závěsem. Sledovala jsem, jak se dva muži vrhli na tátu, který jim pár vteřin odolával, ale pak dostal zásah nožem pod žebra. Okamžitě se sesunul na zem, jeden si k němu přikleknul a podřízl mu hrdlo.

V tu ránu maminka zakřičela, ztratila na vteřinu pozornost při boji s ženou a mužem, žena ji podsekla nohy a její tělo dopadlo kousek od mé skrýše. Žena se nad ní sklonila a přitlačila ji ostří nože ke krku. „Ne, pros... prosím." zažadonila, ale její pokořitelka neměla v úmyslu to brát v úvahu. „Sorry, vedlejší škody." řekla a prudce trhla zápěstím do strany. Po tvářích se mi koulely slzy a měla jsem co dělat, abych nevydala ani hlásku, abych se neprozradila.

Po chvíli byli oba mí rodiče mrtví a já tu zůstala sama. Přišla jsem o všechno, co jsem měla a přísahala si, že se dostanu k lídrovi, který nařídil vyplenění Morrisova domu. Bohužel krátce po tom došlo k jeho svržení. Nikdo mi nechtěl říct jeho jméno, protože svrhlý Vyšší rovná se mrtvý Vyšší a dělá se jako by neexistoval. Já ale vím, že tu někde je, a vím, že kolem sebe shromažďuje čím dál více lidí a čeká na správnou chvíli pro pomstu. Já mu v tom hodlám zabránit, postupně zabíjím jeho poskoky a mám v plánu se k němu skrz ně dostat, o všechno ho připravit a nakonec ho pomalu a bolestivě zabít.