Vražda, nejlepší přítel pomsty

2. kapitola

Vydala jsem se hlavní silnicí, míjela různé obchody a tvářila se nezaujatě, i když jsem každého tady po oku sledovala. Na druhé straně jsem uviděla, jak se někdo schovává za rohem do malé postranní ulice. Osoba měla vystrčenou jen malou část hlavy a měla na ní kápi. Do obličeje jí nebylo moc vidět, ale dokázala jsem odhadnout, kam zrovna kouká. Když zpozorovala, že jsem ji viděla, okamžitě byla pryč a já jen zahlédla cíp kabátu, který se hned ztratil za onou zdí. Asi nějaký špeh od Vyšších. Pokračovala jsem v klidné chůzi, zabočila vpravo a po chvíli stanula před dřevěným vchodem do cihlového domu. Fasáda oprýskaná, dřevěné výlohy byly ztrouchnivělé, ale byl to bar a nahoře se dalo přespávat, tak proč ne? Lepší než ulice... Speciálně v zimě.

Se zazvoněním zvonku nade dveřmi jsem vstoupila dovnitř. Zelo to tu prázdnotou, páč bylo ráno a mělo svítat. Židle byly ještě na stolech a za barem někdo otíral skleničky a dával je do polic. Byl to Tim, můj téměř jediný známý. Nemůžu říct kamarád, ani blízký, protože ani nezná moje pravé jméno. Vlastně tu býval jeden jediný člověk po smrti mých rodičů, kdo ho znal, ale ten už zemřel. Byl to bývalý vlastník téhle krčmy a ten si mě taky vzal na starost, když mě v ten hrozný den našel na ulici, jak se klepu zimou. Jmenoval se Charles, byl to moc hodný pán. Tedy na poměry tohohle města.

Tim, tu nastoupil asi pět let před jeho smrtí, a Charles si nedovedl představit lepšího nástupce, tak mu to tu přenechal. „Ahoj Time." pozdravila jsem a sedla si na barovou stoličku naproti němu. „Čau Mio." Vidíte? Jiné jméno, stejná osoba... Tady celkem běžné. „Dáš si něco?" řekl, když zrovna utíral skleničku na panáka. „Dáš mi něco?" usmála jsem se zpátky. Zakroutil nad tím očima. Vlastně to byl takový můj sponzor z donucení, když můj jediný příjem byl, co zrovna měly moje oběti po kapsách. „Podle toho... Byla jsi dneska slušná?" opřel si ruce o pult a já se k němu nahnula. Nevím, jak to dělá, ale vždycky voní po čerstvě nasekaném dříví. Má černé po krk dlouhé vlasy, které má buď v culíku, nebo za ušima, hnědé oči a lehké strniště.

„Definuj slovo slušná." „Zabila jsi někoho?" „Mmm... Ne?" usmála jsem se na něj, jak nejlépe jsem uměla. Přivřel na mě oči. „Lhářko." „Dealere." „Vyděračko." rezignoval a vrátil tělo do vzpřímené polohy. „Ano!" vykřikla jsem a vítězoslavně zvedla ruce nad hlavu. Ano, byl dealer. Prodával drogy těm, pro které život ztratil smysl. Takže tak polovině města... No, třetině určitě. Sám by se toho ale nikdy nedotkl. Ovšem alkohol? Nesehnali byste v tomhle městě lepšího parťáka. Sex? Musela bych se opakovat. Je asi o pět let starší, než já, ale komu to vadí. Jsme tu pro sebe, když si chceme zpestřit svoje šedé životy, ale jinak mezi námi nic jiného není a ani nebude. Nemáme nic společného, spíš jsme jako spolubydlící. Hašteříme se jako sourozenci. Mám tu u něj zajištěný svůj krcálek, kde přespím a vykoupu se, jinak věčně někde lítám a hledám ty správné lidi, z kterých vytáhnu informace.

„Netvař se tak kysele, Time. Miluješ mě, ani o tom nevíš." „Řekneš mi někdy svoje pravý jméno?" rýpnul si, když naléval zlatavou whisky do dvou skleniček. „Možná." řekla jsem hravě, když jsem si usrkla. „Abych nezapomněl. Někdo se tu po tobě sháněl. Říkal si James Bradley." „Falešný?" „Stoprocentně." „Jinak neříkal nic?" „Ne, jen se zeptal, jestli tu nejsi a řekl mi tohle jméno. Nic víc, nic míň." Automaticky jsem se rozhlédla, ale nikdo tu nebyl. „Nenamáhej se, byl tu asi před čtyřma hodinama."

Povzdychla jsem si a z kapsy koženého kabátu jsem vytáhla kus složeného papíru. Dal mi ho ten, jehož kostra se v tuhle chvíli snášela na dno zdejší řeky, ještě v dobu, kdy si myslel, že ho za to nechám žít. „Dárek?" poukázal Tim na papír v mých rukou. „Mhm." opatrně jsem ho rozložila a zadívala se na něj. „Pokud jsi tomu dotyčnýmu zrovna držela nůž u krku, nepočítá se to jako dárek." moc jsem ho nevnímala a zírala na ten papír. Byl to seznam jmen a všechna byla poškrtaná. Letmo jsem si je přečetla... „To si děláte legraci." Vydechla jsem, když jsem si přečetla jedno z nich.

Tim se uchechtl. „Copak? Píše ti, že tě ze srdce miluje?" jen jsem na ten papír zírala a nic neříkala. „Začínáš mě děsit, co tam je?" Na to mi vytrhl papír z rukou a přečetl si jedno ze škrtlých jmen. James Bradley. Bylo mi povědomé, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho slyšela. Podíval se na mě s podezřením v očích. „Na to, že je asi pět ráno, jsem o tomhle jménu slyšel víckrát, než je zdrávo." Vzala jsem si to od něj zpátky, kopla do sebe zbytek whisky a prošla za bar. Zastavila jsem se ještě přede dveřmi skrývající schody a otočila se. „Fajn, půjdu se úmýt a pak se poptám po okolí, ty měj uši na stopkách a všechno mi řekneš, kdybys něco slyšel." „Rozkaz madam." pronesl a předvedl smeknutí. „Jdi do prdele." okomentovala jsem to a otevřela dveře. „S radostí." zavolal na mě. „Blbečku." křikla jsem nazpět a vyšla schody přes první, do druhého patra.

Naproti schodům bylo okno a na každé ze stran jedny dveře. V těch levých jsem bydlela já a napravo Tim. Na druhé straně za schodištěm byly dveře do půdy, jinak se tu nevyskytovalo nic. Odemkla jsem svoje dveře a zamířila to do skromné koupelničky hned nalevo od vstupních dveří. Vpravo záchod, naproti umyvadlo, proti dveřím sprchový kout. Všechno přibližně na dvou až třech metrech čtverečních. Po rychlé sprše jsem se ještě v ručníku svalila na postel. Proti ní zel malý psací stůl se zrcadlem. Zeď za ním byla na půl oloupaná. Vpravo od postele pronikaly oknem první paprsky ranního slunce a vlevo... noční stolek a zeď, která končila zase u vchodových dveří. Tadá. Tak tady já bydlím. Co vlastně potřebuje člověk víc? Jídlo a pití mi zajišťuje Tim dole a všechno ostatní mám tady. Ne, že by toho bylo moc. Vlastně všechno co mám je pár kusů oblečení a má sbírka nožů. A brousek, abych nezapomněla. To všechno mám uklizené ve vaku pod postelí. Kdo potřebuje skříň? A navíc, je to nejlepší způsob, jak být v plné pohotovosti. Kdyby po mě někdo šel, vezmu těch pár papírů s poznámkami, mapu a svůj vak z podpostele a jde se.

Tak, teď k programu dne. Oblékla jsem se, vyzbrojila a nahlédla do mapy. Udělala jsem další modrou tečku tam, kde jsem našla svou poslední oběť a připíchla k ní jeho jméno. To je na prd. Nikam to nevede. Vždycky je najdu jinde a není místo, kde by jich bylo víc. Jsou prostě všude a nespolupracují. Vytáhla jsem znovu ten seznam. Od začátku mě znervózňoval, ale teď jsem to měla před očima definitivě. Položila jsem ho k mapě se jmény přidělanými špendlíky a porovnala je. Souhlasila. Všechna. Každého, koho jsem zabila, jsem sem napsala a přesně ta samá jména byla na tom seznamu škrtlá. Rozbušilo se mi srdce. Někdo mě musel sledovat a navést toho mameluka, aby mi to dal. Sakra! Otočila jsem se k nejbližší zdi a vztekem do ní uhodila pěstí.

Chvíli jsem to rozdýchávala a pak se znovu zadívala na ten kus zmuchlaného papíru. Přejela jsem po něm rukou, abych ho trochu narovnala a právě v tu chvíli se stalo něco velice zvláštního. Čára, kterou bylo škrtnuté již zmíněné jméno, zesvětlala a mě zbylo na ruce trošku inkoustu. Udělala jsem tedy stejný pohyb ještě jednou a tentokrát ona čára zmizela úplně. Nejzajmavější na tom všem bylo, že jméno pod škrtancem zůstalo neporušené. Takže jsem teď koukala na ten stejný seznam, až na jednu vyjímku... Jméno James Bradley vyzývavě vyčnívalo, jako by se mi smálo do očí.