Amor inter acies

Prolog

 Sluneční paprsky tlumené zamračenou oblohou osvětlovaly osamělého chlapce, který seděl na lavičce v parku. Černé vlasy mu padaly do čela a zakrývaly výhled na jeho tvář. V rukou žmoulal obálku, která byla kompletně bílá, až na jeho jméno napsané modrým perem.

,,Viktor."

 Bříšky prstů lehce přejížděl po svém jméně, jeho prsty klouzaly po povrchu obálky. V této pozici seděl už nejméně hodinu a stále nemohl nashromáždit dostatek odvahy, aby ten papírový objekt otevřel a přečetl si jeho obsah. Věděl, že pokud by to udělal, nastal by definitivní konec. Sám sobě si nalhával, že když obálku neotevře, nic se nestane a vše se vrátí do svých starých kolejí. Přesto jeho poloprázdný byt vypovídal o opaku. Pevně sevřel víčka a snažil se probudit z této noční můry. Co jiného by to mohlo být? Je to jenom sen. Je to jenom sen, opakoval stále ve své mysli, jako nějakou mantru, která by ho měla zázračně probudit a vrátit se v čase, aby mohl napravit své chyby. Obálku pevně svíral mezi prsty.

 Otevřel oči a nadějně zvedl hlavu, havraní vlasy mu spadaly do očí. Nic, stále seděl na té samé lavičce, v tom samém parku, svírajíce osudnou obálku s jeho jménem ve zpocených dlaních. Upustil obálku a sevřel si obličej v dlaních, přes prsty mu na kolena kanuly slzy. Nezáleželo mu, jestli ho tu někdo zahlédne brečet jako malého kluka, který upadl při fotbale a sedřel si koleno. Na svůj zármutek a jeho projevení měl plné právo. Ramena se mu nadzvedala v tichých vzlycích.  

To, co se stalo, byla jeho chyba. Věděl to, ale přesto vinu házel na všechno a na všechny. Jeho mysl zaplavily vzpomínky a pláč se ještě prohloubil. Kdo ví, jak dlouho by tu ten chlapec takhle seděl, samotný, se zlomenou duší a slzami, které by nepřestávaly kanout, kdyby ho něco nevyrušilo.

 Modré oči plné slaných kapiček vody bleskově vzhlédly, když dostal pocit, že ho někdo sleduje. Nebyl to ovšem ten typický pocit, kdy cítíte cizí pohled, jak se vám zabodává do zátylku, ne, tohle bylo jiné. Jeho oči pročesávaly oblohu, která se mezitím z neznámých důvodů vyjasnila do překrásné modři, neplul po ní ani ten nejmenší mráček. Rukávem si utřel nos a popotáhl.

 Protřel si oči a několikrát zamrkal. Snažil se zaostřit na čistě modrou obluhu, jeho oči těkaly po všech jejích viditelných zákoutích. Zdálo se mu, že na obloze zahlédl obličej. Nedokázal posoudit, jestli byl ženský nebo mužský, znenadání se objevil a znenadání i zmizel. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to byl jenom mrak, ale někde hluboko uvnitř věděl, že to tak není. Namlouval si, že to byla jen hra jeho mysli. Určitě, byla to hra jeho mysli. Když se podíval na oblohu, tak mu mysl, která byla z neznámých důvod zpomalená a nedokázala rozeznat změnu ve stavu oblohy, okamžitě poskytla obraz mraků, které tam před jeho emočním zhroucením byly a on v tom obraze spatřil mrak podobný lidské tváři. Přesně tak to bylo, že? Není možné, aby na obloze spatřil lidský obličej, je to nemožné, nelogické. A nemohla to být halucinace, nic si přece dnes nevzal. Nebo vzal? Sám si nepamatoval a začal zmatkovat, dýchání se mu zrychlilo.

 Popadl obálku, která spadla do prachu cesty a její bělost ztratila na kráse, a vstal. Ruce zastrčil do kapes bundy a rychlím krokem vyrazil z toho podivného parku. Ruce se mu v kapsách třásly a v krku měl odporný knedlík, který nedokázal spolknout. Přidal do kroku a než opustil park ještě jednou se podíval na čistě modrou oblohu, poté opustil park a vydal se do svého poloprázdného bytu.

 Ten podivný pocit něčí přítomnosti, který si spojoval s oblohou, ho doprovázel celou cestu.