Five Nights At Freddy's FanFikce

1.část

„Tak tohle je moje první noční směna v pizzerii," nevěřícně jsem si povzdechla.

Vyloženě se mi nějak do práce nechtělo...Měla jsem podivnou zlověstnou předtuchu už od samotného rána, ale neodradilo mě to od toho že si na této práci aspoň něco málo vydělám.

Přece jen ty zbylé studentské příspěvky co mi ještě docházejí i když jsem přerušila studium jsou pěkně na prd, a člověk stejně musí chodit do práce, nebo na brigády ( ano, i tak v mladém věku jako jsem já...ale mě to nijak nevadí, aspoň vypadnu na chviličku ven z domu).

Takový už je hold život...

Kopla jsem do sebe poslední šálek silné instantní rozpustné kávy – vzhledem k mému pití kávy, a mému mladému věku to sice moc dobré není že si dopřávám tolik šálků denně této nahnědlé svou vůní podmanivé tekutiny, která mě drží při životě den co den, ale jinak by to asi nešlo.

Bez kávy bych noc v pizzerce ani za nic nepřežila i kdybych měla to pověstné ''sakra štěstí'' tak ne.

Vstala jsem z pohovky a jedním stisknutím červeného tlačítka na ovladači vypnula televizi, ve které stejně dávali jen samé politické žvásty osvětové krizi. Bla, bla, bla!

Ještěže jsem nevystudovala ekonomiku a politikaření.

To bych tomu dala! Pomyslela jsem si, a vstoupila do svého pokoje kde už byla na ramínku které bylo zavěšené na skříni přichystaná moje tmavě modrá security košile společně s mojí modro-černou kostkovanou sukní která zaujímala své místo položená na posteli. Vzala jsem košili z ramínka, rozložila na postel a začala se převlíkat do své podle sebe poupravené security uniformy.

Za pár minut jsem byla hotová, a ani jsem se nenamáhala udělat si něco se svými neposlušnými vlasy. Zkontrolovala jsem, že mám vše potřebné: klíče, kartu, baterku, a mobil který / jak jsem zjistila/ byl zcela na pokraji své smrti...Úplně vybitý tak jsem se ho neobtěžovala strčit ho narychlo do nabíječky a nechala jsem ho jen tak bez rozmyslů doma.

...

Vyšla jsem ven bylo asi devět hodin večer, byla už tma a venku panoval obdivuhodný klid. Noční chlad mi jaksi otupoval mozek.

Loudala jsem se napříč ulicí rovnou k pizzerii s pocitem že už mě stejně nic nezachrání...To by mě snad muselo srazit auto, a já bych nemusela do práce. Cha! Cha! Ale to se nestane... Teda doufám že se to nestane! Opravdu bych nechtěla ležet v nemocnici s přeraženými kostmi z toho že mě porazil nějaký nepozorný řidič (blbec).

Došla jsem k vchodu do pizzerie která jako obvykle nevinně svítila tím svým sloganem, a vložila klíčky které jsem napřed vylovila z tašky do zámku, ten jen dvakrát hlasitě cvaknul, a dveře se hlučně otevřely.

Ve vnitř nebyla zas taková tma za co jsem byla přinejmenším ráda, a slepě jsem se snažila proplížit kolem Show Stage do kamerové místnosti.

Úspěšně se mi to povedlo, a já si potom co jsem si kamerovou místnost změřila pohledem odložila svou černou bundu (kterou jsem měla přehozenou přes uniformu, aby mi nebyla zima) na kancelářskou židličku za mnou.

Sedla jsem si, ale kamery jsem ještě neprojížděla, musela jsem přece jen uznat že na kamery je ještě trochu brzo až za půl hoďky začíná to právé peklo na zemi.

Pozorněj sem se zadívala na roztomilé obrázky od dětí zpodobňující zdejší maskoty, a dortík který stál na plechové bedně. Nedalo mi to a tak jsem tomu medvědovi na ( Jak že se to jmenoval? Freddy?) plakátu sáhla na nos, z obrázku uniklo roztomilé zapískání a já se nad tím musela mírně pousmát.