Utrpení starého Snapea

V Bradavicích klid panoval,

byly ještě prázdniny.

Jen v pracovně Albus Brumbál

procházel své listiny.

Vtom se zaklepání ozve;

Brumbál pravil: „Račte dál!"

od papírů hlavu pozved –

Severus Snape před ním stál.

„Zdravím, pane řediteli,

zrovna cestu kolem mám...

Jestli mohu být tak smělý,

na něco se pozeptám.

Kdo teď bude v Bradavicích

učitelem obrany?

Měl by, smím-li to tak říci,

být rozumný, vzdělaný..."

„Tímhle myslíš sebe, tuším,"

pousmál se ředitel.

„Severusi, na mou duši,

všechno je to na pytel...

Vážně promiň, je mi líto,

už s tím nic nenadělám:

slíbil jsem, že tohle místo

Quirrellovi letos dám."

„Ten má přijít do Bradavic?

Ten má učit Obranu?!

Nějakým hadrem teď navíc

hlavu má omotánu.

Já mu nevěřím už vůbec –

podezřele se dívá...

Co tenhle koktavý tupec

pod turbanem ukrývá?"

S těmi slovy se Snape vzdálil,

práskl dveřmi za sebou.

Na Brumbála se dopálil,

náladu měl mizernou.

Když však Quirrell bídně zhynul,

bačkorama zaklepal,

Snape se do školy zas šinul –

ředitel už naň čekal.

Severus děl hned ve dveřích:

„Vidíte, kdo pravdu měl!

Quirrellovi nešlo věřit...

Kdo teď nastoupí po něm?"

„Já vím, že bys, Severusi,

OPČM učil rád.

To místo však zamluvil si

slavný Zlatoslav Lockhart."