Hadrová Panenka

1# Počátek

Utíkala jsem celou tu dobu, co jsem slyšela ten hrozný zvuk. Křik a nářeky mé matky. Tam, kde jsem vyrůstala nezbylo nic než prach, popel a vzpomínky, které mi budou nahánět strach každičký moment v mém životě. To stejné se dalo říct i o mé rodině, která byla pomalu a postupně zabíjena před míma očima. Kromě mé mámy, která se jim vytrhla, rozvázala mě a utíkala se mnou k lesu, tedy aspoň do trouchu bezpečnějšího místa než nyní. Utíkali jsme spolu, dokud jsme nebyli v lese úplně zkryté. To jsem si, ale jen myslela do té doby, než jsem se otočila na místo, kde měla stát má matka. Zpanikařila jsem, protože tam nebyla, a to ani nikde kolem mě. V tom jsem ji zahlédla jak běží těm hovadům co mi zabili tátu i s 3 letým bráškou. Bezmocně jsem zahlédla jak prostřelili mámu do břicha a rozhlíží se. Asi mě hledali. Na nic jsem nečekala a utíkala dál, dokud mi stačily síly. Je mi 9 let, ale adrenalin v mém těle se nahromadil v hojném množství. A díky tomu jsem jim snadno utekla. Běžet už jsem ale nemohla, a tak jsem šla pěšky. Za hodinu mé chůze mě začala přepadat únava, a jelikož se i stmívalo, rozhodla jsem se jít alespoň trochu vyspat. Vylezla jsem na strom, který měl dobře postavené větve na to, aby se po nich dalo vylézt. Sedla jsem si obkročmo na jednu z větví a obvázala se mikinou. Na jednu stranu, aby mi nebyla zima a na tu druhou, abych nespadla.
.
Vzbudila jsem se brzo ráno. Nebo spíše mě vzbudil křapot větviček a šustění listí. Pomalím pohybem jsem se koukla dolů. Pomalu tam našlapovaly ty hovada, nebolí jak jim od včera říkám. Neměla jsem v plánu se pohnout, a ani vydat zvuk, který by jim to usnadnil. Když byli tak 100 M ode mě se skočila jsem ze stromu. Samozřejmě až z větve, která byla kousek nad zemí. „Musím zmizet" vyskočila jsem směrem od nich, tedy z této myšlenky mě vyvedla skutečnost. A to taková že stáli kousek ode mě. Strach mě ochromil. Stojím nehnutě na místě, skoro nedýchám. Stojí s úšklebkami a koukají na mě. Jeden z nich vytáhl vysílačku. Něco říkal, ale na to už jsem nečekala. Rozběhla jsem se k vysoké strasni. Běžela jsem hřebeni tohoto kopce a za sebou jsem slyšela výstřel. Vzpomněli jsem si na mámu, tátu a brášku. Všechno to, co jsem zažila za poslední den. Začala jsem skoro brečet, ale zastavila jsem ho. ,,Nesmím brečet, teď ne" V té chvíli jsem zakopal o kořen trčící ze země. Nestihla jsem nic udělat a podala jsem z kopce do řeky tekoucích pod ním. Neuměla jsem moc dobře plavat, takže jsem se zmohla na zběsile míchání rukama a nohama. ,,Pomoc!" ........ To už jsem si myslela, že končí můj život...............