Dotek

Spousta z nás hledí k noční obloze plné hvězd a touží potom se jí dotknout. Sáhnout na to tmavé klidné nebe. Přiložit si malou zářící hvězdičku k srdci. Cítit hřejivé teplo prostupující celým tělem. Očištění od hříchů lámající naše srdce každý den. Ten klid a mizící starosti.

Pak se však musíme probudit zpět do reality tvořené z chaosu, hluku a neutuchajících starostí. A to nepočítám ten chlad vycházející z lidských bytostí, jejichž srdce jsou zkamenělá obyčejnou rutinou.

Přání po zmizení ke hvězdám je rázem mnohem silnější. Jen sáhnot na to hedvábné nebe a ponechat veškeré starosti na zemi. Každou noc se tam dívám a natahuji ruce.

                                                                                                         
                                                Kdo ví? Co když se mi jednou poštěstí?