lonely town.

I

o městečku, ve kterém po celých svých sedmnáct let existence žiju, se nedá říci, že by bylo zrovna velké. hranice jeho populace nepřesahuje sedm-set lidí a jistý si nejsem ani tím, zda-li je vůbec na mapě. o jeho stáří lze polemizovat - někdo tvrdí, že je staré stovky let, někdo se zase drží názoru, že snad ještě neoslavilo své padesáté výročí od založení. je izolované. v blízkosti se nenajde živé duše. někomu to může přijít děsivé, někdo tenhle 'klid' uvítá, každopádně do čtyřiceti kilometrů kolem, nespatříte ani nohu. možná právě kvůli tomu městečko nese jméno lonely town.

"no tak theo, zvedni to. kde vězíš?" vedl jsem jednostrannou konverzaci sám se sebou, zatímco jsem dokola vytáčel číslo mé nejlepší a možná i jediné kamarádky. tady v lonely townu není lehké se s lidmi sblížit, navázat kontakt. já a thea se známe už od malička. naši tátové spolu dříve byli ve fotbalovém týmu naší střední, s tím rozdílem, že její táta zůstal, zatímco můj se sebral a bez ohlížení tu za sebou nechal svou ženu a pětiletého syna.

"ahoj, tady thea blom. právě nejsem k zastižení, nechte mi své číslo, jméno a já se vám ozvu zpět."  theina hlasová schránka mi zněla v hlavě, než ticho, které v doteď prázdné třídě, přebývalo, přerušil pronikavý zvuk zvonku, upozorňujícího na začátek první hodiny a do třídy se nahrnuly davy studentů. po pátém pokusu jsem snahu o dosažení mé kamarádky vzdal a začal se pomalu smiřovat s tím, že na dnešní laboratoře budu nejspíš sám. všichni mí spolužáci se už dávno posadili a někteří, jako obvykle, raději seděli sami než aby se mnou vůbec jenom prohodili slovo. v určitém směru jsem tu samotu ale oceňoval. nikdo mě nerušil od mého přemýšlení nebo nechtěl znát můj názor na volbu rtěnky, trika, či sukně. jen já a moje myšlenky.

uběhlo asi pět minut a profesor ostby, náš učitel biologie, se ještě neobjevil. byl jsem příliš zaujatý přemýšlením nad knihou, na kterou jsem včera v knihovně narazil, takže jsem sebou trhl, když se dveře do třídy otevřely. dovnitř vešel vysoký chlapec, jeho vlasy měly velmi tmavý odstín hnědé barvy a byly trochu rozcuchané, jsem si téměř jistý, že ráno byly nějak upravené, ale teď je měl všechny v obličeji. na sobě měl černé skinny jeans, šedý svetr, který byl alespoň o dvě čísla větší než je brunetova velikost a černé vansky, které si nejspíš ráno nestihl zavázat. v rukou držel učebnice a přes rameno mu visel černý batoh. 

na chvíli se zastavil před učitelskou katedrou a rozhlížel se po třídě. rukou si prohrábl jeho neposlušné vlasy a jediným, rychlým pohybem je hodil dozadu, aby vůbec něco viděl. jeho oči se zastavily na prázdné židli vedle mě. odvrátil jsem pohled dřív než se stačil podívat i na mě. ještě chvíli přešlapoval na místě a pak vykročil mým směrem. v ten moment se však rozrazily dveře a rána, se kterou udeřily do zdi, donutila chlapce se zastavit. třída na chvíli utichla. dovnitř se jako hurikán vehnala malá blondýnka. thea. svým pohledem skenovala všechny lavice než narazila na tu, kde sedí má maličkost. na rtech se jí objevil zářivý úsměv a bleskově proběhla kolem nováčka, který, jak se zdálo, byl stále zaskočen tím, co se tu právě odehrálo.

do třídy vešel pan ostby a brunet rychle přispěchal na místo vedle jednoho z 'populárních' dětí, protože jinde místo nebylo. 

"otevřete si učebnice na straně padesát, prosím." pan ostby měl hluboký a velice pronikavý hlas, přesto z něj byla cítit tréma na kilometry daleko. před lidmi mu to nikdy moc nešlo. už vícekrát se stalo, že upustil kvůli své nervozitě nějaký exponát, nebo se úplně ztratil ve vlastních slovech. někteří z nás si toho nevšímali, jiní měli stupidní poznámky a ostatní to respektovali. 

škola byla jako vždy otravná a nudná. možná by se mi tu líbilo, kdybych měl nějaké kamarády nebo mě tu pořád někdo nešikanoval, ale s tím já nic nezmůžu. vlastně s tou první částí jsem se něco snažil udělat, ale nejsem zrovna člověk co by měl rád lidi a lidé, jak se zdá, z nějakého důvodu nemají rádi mě. ale mám theu a té je jedno co si o ni kdo myslí když se baví s takovým 'bláznem'.