Poskakovala vedle matky. Držela se jí za ruku, v druhé svírala kabelku. Dostala ji od babičky pod stromeček. První dámskou kabelku. Ne takovou tu dětskou pestrobarevnou, se zvířátky nebo postavičkami z pohádek. Teď má opravdovou kabelku, s níž náhle dospěla a cítí se jako dáma. Co na tom, že stále poskakuje radostně jako dítě a drží se mámy za ruku. Jarní slunce už má sílu a hřejivé paprsky je hladí po tvářích.
„Kam to dnes bude?" zeptala se matka a zastavila se na rozcestí.
„Pojďme do parku," řekla Alžbětka.
„Jinou odpověď jsem ani nečekala," odvětila, „ale mohly bychom to vzít druhou stranou." A zamířila doprava.
„Ne, ne. Půjdeme tudy," rázně zavelela dcera a táhla matku opačným směrem.
„Tam chodíme pořád."
„To nevadí. Já chci jít po Růžové."
Matka nechápala, proč ji Alžběta vždycky strhla do této ulice. Pokaždé, když spolu šly na procházku, ona ji vedla sem. Malá na tom trvala. Prosadila si to i tentokrát.
Kráčely pomalu. Alžbětka už neposkakovala. Soustředěně sledovala cestu, která se vinula z kopce dolů. Domy zde byly přilepené jeden na druhý. Nacházela se tu ale jedna výjimka. Na konci ulice stál o samotě dům. V létě byste si ho sotva všimli. Obklopovala ho zeleň vzrostlých stromů a museli jste přijít blíž, aby se vám odkryl v celé své kráse. Když listí opadlo, mohli jste dům spatřit z chodníku.
Alžbětka ten dům milovala. Vždy se u něho zastavila. Měl dvě patra, velká okna, dubové dveře, na střeše tři věžičky. Fasáda s bílou barvou se na slunci třpytila. Zahradu kolem někdo pečlivě udržoval. Přesto v domě, ani v zahradě nikdy nikoho neviděla. Ptala se několikrát rodičů, ale vždy ji odbyli odpovědí, že neví.
Dnes se na něho znovu zadívala. Cítila teplo u srdce.
„Mami, že je ten dům krásný?"
„Ano, je. Ale už pojďme, nebo do toho parku ani nedorazíme," popostrčila ji matka.
Dům na ni působil příjemným dojmem, ale nerozuměla Alžbětinu zaujetí. Už jako batole v kočárku se dožadovala zastavení, když procházeli kolem. Domluva s takovým prckem byla často svízelná, ale pobýt alespoň chvilku u tohoto domu si uměla vynutit úplně jasnými gesty. Nikdy ji neviděla tak tichou jako tady. A pak později při malování, až se naučila držet pastelku v ruce. Tématem jejích obrázků byl dům. I tehdy z ní sálal vnitřní pokoj. Ráda se v těch chvílích na dceru dívala. Snad se kousek toho klidu snášel i na ni. Netušila, co to všechno znamená. Vždyť to byl jen obyčejný dům. Navíc bez obyvatel. I když opuštěně nevypadal. Kdo se ale o něho staral a kdy? To nevěděla. Vlastně po tom ani nepátrala. Měla hlavu plnou jiných starostí.
***
Po celou dobu dětství a dospívání vedla většina Alžbětiných cest kolem tajemného domu. Jak ale přibývalo povinností, studium na střední škole, potom na vysoké, práce, mezitím první láska a pak další, myšlenka na dům postupně mizela z její mysli. Chodívala kolem stále méně a méně. Vdala se, odstěhovala o pár ulic dál. Na Růžovou zapomněla.
Až jednou, to čekala své první dítě, byla na návštěvě u rodičů. Po odpolední svačině navrhl otec, že by se mohli jít projít. Po letní bouřce, která se nad nimi přehnala před polednem, se krásně pročistil vzduch. A tak vyrazili. Uplynulo hodně let od jejich poslední společné procházky.
