Seděla sama ve velké vile, kterou dříve obývala se svým manželem. Obličej si skrývala do dlaní a usedavě vzlykala, až se bílý koberec s vysokým chlupem začal promáčet. V tu chvíli si přála, aby si k ní na kožený gauč přisedl její milovaný s ofinou na stranu, brýlemi s kulatými obroučkami, které musel nosit kvůli své krátkozrakosti a začal žertovat o těch nehorázných cenách koberců, takže by s pláčem přestala. Nebyl tu. Zbylo po něm jenom prázdno. Svoji velkou knihovnu nechal, tak jak byla, ačkoliv když by někam jel, vzal by si s sebou alespoň jednu knihu, kterou by pečlivě zabalil do papíru a nadepsal ji svým ledabylým písmem. Byl puntičkář. Ať se to týkalo jeho skladeb, jeho knih i jeho vzhledu.
Všechny knihy tady nechal, stejně jako všechny vzpomínky. Obrazy, které sám maloval a které tak majestátně zdobily stěny jejich domu, ty, na něž byl patřičně pyšný, ty které jim všechny návštěvy pochvalovaly a pozastavovaly se nad jeho všestranností, byly poničené. Sám to udělal, nechtěl, aby po něm v domě něco zůstalo, i když ona by byla potěšena, aby jí nechal alespoň jeden obraz. Nejradši by ovšem byla, aby tu byl s ní a jejich synem. Nevěděla, co má dělat, tak strašně ho potřebovala, teď bez něj si připadala opuštěná a méněcenná. To díky němu a jeho úspěchu se dostala mezi vyšší vrstvu lidí, bála se, že v téhle chvíli se k ní všichni otočí zády, jelikož stáli na jeho straně. Nedokázala rozlišit, zdali to byl krutý žert nebo noční můra, či snad nemilosrdná realita. Tehdy jí došlo, kolik bolesti a smutku jí ten, který hlásal lásku a mír způsobil, ona ho i přes to přese všechno dál oddaně milovala, i když on už o její lásku dávno nestál. Pokud o ni tedy vůbec někdy stál.
Seděla a zdrcující ticho přerušily kapky deště, v Londýně nic neobvyklého, ale dnes v nich viděla zvláštní význam. S každou kapkou dopadající na parapet vysokých oken jejich domu, zavřela oči a přála si, aby tu s ní byl.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na druhém konci Londýna v barevně polakovaném Rolls Roysu, seděl on, ten nehorázný blázen, který opustil svoji milovanou. Moc dobře věděl, že dělá chybu, miloval ji jako nic na světě. Když ji podvedl, což u něj bylo na denním pořádku, vždy toho litoval. Nikdy to pro něj nic neznamenalo, jen potřeboval ukojit své touhy. Večer se vrátil za svojí ženou, která uložila jejich syna a pak si spolu až dlouho do rána povídali při sklence bílého vína.
Až jednou to nebylo úplně tak bezduché, jak by se na první pohled zdálo. Ta žena ho okouzlila, připomínala mu jeho matku, kterou ztratil velice záhy po jejich opětovném shledání. Ta žena pro něj byla vzor, byla jiná než všechny, které doposud viděl. Byla výstřední. Chtěl s ní trávit každičkou chvíli svého života, byli si tak podobní, skoro jako by se znali odmalička. Ale na stranu druhou nechtěl žít s odrazem svojí matky. Uvědomoval si, že nebyla nejlepším člověkem a už vůbec ne matkou. Miloval svojí manželku, ale nedokázal by se jí za to všechno přímo omluvit, nedovolovala mu to jeho ješitnost. Na znamení toho, že se brzy vrátí, nechal v jejich domě všechny knihy, doufal, že pochopí. Scházel mu dokonce i ten špunt Julian. Nikdy na něj neměl dost času, čehož na jednu stranu litoval, ale zase na stranu druhou nevěděl, jak by ho měl vychovávat. Jeho samotného otec nikdy nevychovával.
Přitiskl si kolena k hrudi, což nebylo tak obtížné, jelikož byl příliš marnivý na to, aby si zapínal pás. Jemu se nikdy nemohlo nic stát, jak s oblibou říkával. Sundal si brýle, aby si oči alespoň na chvilku odpočinuly. Nevěděl, co bude dál. Jen tak vyhlížel z okna kapky, které bubnovaly na střechu jeho vozu. Proklínal se. Nikdy neměl sám sebe tam ve vnitru moc rád, ale dnes se to změnilo v úplnou nechuť a nenávist. Jak mohl být tak krutý k někomu koho tak bezmezně miloval? Někdy ani sám nevěděl. Měl sto chutí říct šoférovi, ať otočí auto a pořádně na to šlápne, aby byl co nejdřív zpátky doma, ale neudělal to. Místo toho zalovil ve vnitřní kapse svého kabátu a zapálil si. Tiše si povzdechl při pomyšlení na to, že všechny ty kapky venku za naleštěnými okny jeho luxusního vozu jsou její slzy. Slzy, které pro něj prolila.
„Zbytečně“ zabrblal si pro sebe, věděl, že ho milovala, ale nebyl si jist, zda věděla, že i on miluje ji. Vlastně to ani sám dobře nevěděl. Nevěděl, co znamená milovat.
