Zastavili jsme u čerpací stanice. Tankoval Petr a já jsem se po dlouhé jízdě protáhla a znovu pohodlně uvelebila do sedačky.
Rozhlédla jsem se. Hned mě upoutal reklamní nápis ve výloze benzínky: MÁTE ČISTÝ VÝHLED?
Očima jsem sklouzla k oknu auta, zpoza něhož jsem se dívala. Je fakt špinavé, pomyslela jsem si. Vystoupila jsem a zašla pro kýbl s vodou a stěrkou.
„Ty jdeš umývat okno?" Petr s podivem povytáhl obočí. Chápala jsem jeho překvapení. Tuto práci vždycky dělal on. Anebo mladí brigádníci přes léto, aby si vydělali nějakou tu kačku.
„To ta cedule," ukázala jsem hlavou. Petr sledoval směr mého kývnutí.
„Aha. Ale tu mají skoro všude. To sis jí nikdy nevšimla?"
„Ne. Až dnes."
Petr chtěl ještě něco dodat, ale v jeho ruce to cvaklo na znamení plné nádrže. Vytáhl benzínovou pistoli, podíval se na display a povzdechl si: „Oni už nevědí, co by za ten benzín chtěli!" A odkráčel zaplatit tu, podle něj nehoráznou, sumu.
Já jsem mezitím dočistila přední sklo. Když jsem nastoupila zpátky do auta, všimla jsem si, že výhled pořád není tak průzračný, jak by měl být. Zašmátrala jsem v přihrádce a vytáhla vlhčený ubrousek. Přeleštila jsem okno ještě i zevnitř.
„Tak, a teď jsem spokojená."
Petr se vrátil a auto se dalo znovu do pohybu. Z rádia vyhrávala hudba. Já jsem se ale v mysli stále vracela k té reklamě. ČISTÝ VÝHLED. Co tím měli na mysli?
Určitě to, abychom si umyli skla oken auta, přes která se díváme. Ale jsou i jiná skla. Např. brýle, lupa, čočka fotoaparátu, mikroskopu a tak dále. A může to být nepatrná nečistota, smítko prachu, drobná šmouha mastnoty, stopa po kapce vody, které čistý výhled naruší. Nebo je předmět tak zanešený, že přes něj nevidíme téměř nebo vůbec nic. Potom musíme plochu omýt, vydrhnout, vyleštit, abychom se mohli znovu nerušeně dívat. Někdy stačí očistit optiku jen z jedné strany. Jindy na ní musíme popracovat i z druhé strany.
„Jéé, srnky," vykřikla jsem. Úžasná scenérie mě vytrhla ze zadumání. „Podívej, Petře, jedna, dvě, tři... šest, možná deset. Ty jsou nádherné," rozzářila jsem se. Seděly poklidně v hloučku.
Najednou se jedna z nich postavila a stočila hlavu směrem k hluku přijíždějícího auta.
Petr rozhodně nesdílel mé nadšení.
„No paráda, jsou moc blízko u silnice. Jak nám tam vběhnou... Sakra! Ty nám tu ještě chyběly!" A začal prudce brzdit. I další srny se postavily a vypadalo to, že se každou chvilkou rozběhnou.
„Utíkejte aspoň na opačnou stranu, né do silnice!" Už téměř křičel.
Já jsem ale zůstala klidná. Měla jsem pocit, že se ta první srna zadívala přímo na mě.
Jen klid, maličká. Nemusíš se bát. My jen projíždíme. Naše oči byly spojené a pohledem se vpíjely jedny do druhých. Jste tak překrásné. Buď klidná a utiš i své stádo. Jste v bezpečí.
Srna pomalu stočila pohled ke svým společnicím, pokývala hlavou a ony okamžitě ustaly v pohybu. Znovu se posadily. Jejich vůdkyně se na mě podívala. V očích se jí zračila důvěra.
Událost se odehrála v řádu sekund, a přesto v ní byl odžit celý emocemi nabitý příběh. Uvědomila jsem si, že můj pohled (nebo výhled?) byl úplně jiný, než pohled mého manžela. Ač se okno skvělo čistotou, sklo bylo vyleštěné do detailů zvenčí i zevnitř, jeho průzračnost měla na nás pouze omezený vliv. Pokud je smyslem čistoty okna, abychom skrze něho dobře viděli a nepřehlédli například cyklistu nebo překážku na silnici, potom je jeho účel naplněn.
Jenže lidský život se odvíjí dál. Překračuje účel nutnosti čistoty výhledu. Protože i přes dokonale průhledné sklo se může stát, že něco důležitého přehlédneme. Proč? Protože můžeme mít zastřenou naši vnitřní čočku, skrze kterou hledíme. Vlastně si většinou ani neuvědomujeme, že takový vnitřní bod v sobě máme. Nevěnujeme mu pozornost. Ale když ho odhalíme a díváme se přes něj vědomě, každý výhled je čistý. Protože jeho přirozeností je ryzí čistota. My se však odvracíme od této „čočky" a usilovně leštíme okna aut, domů, bytů, kanceláří, obchodů, abychom měli ČISTÝ VÝHLED. Ale stačí to?
