Příběhy, které nedávají smysl- jednodílovky

Přežily jsme, živé a zdravé

Jednou po škole jsme šli do nového obchodu s oblečením. Když jsme vstoupil do obchodu, tak nás okouzlil nápis SLEVY

„Woooow" řekla jsem

„A cos čekala " řekla PeBe „Nový obchod prostě musí být novej"

Rozběhly jsme se do oddělení triček a svetrů. Vybrala jsem si jeden a šla ho zaplatit, aby jsem na něj nezapomněla. Vrátil jsem se zpátky k PeBe, která se koukala na trička. Jedno si vybrala a šla ke kabinám.
Čekala jsem tam docela dlouho, když zhasla světla, PeBe vylezla z kabiny a to tričko co si zkoušela měla obráceně.
„Cos tam tak dlouho dělala doprádelny"

„Zkoušela jsem si tričko ne?"

„Dobře, ale myslím že nás tady zavřeli "

„Buď v pohodě, buď v klidu, nic se nestalo "

Šli jsme k oddělení bot, aby jsme si mohli sednout. Najednou se ozvaloz „Fuj, tak hnusnej svetr "

Vyděsill jsme se a jako v každém hororu jsme se šli podívat, tam odkud vycházel ten hlas. Nic jsme nenašly. Vrátili jsme se zpátky, ale ten hlas se ozval znovu „Kde jste byli, byl jsem tady tak sám ".

„Kde Sakra jsi" řekli jsme nastejno a začali se smát.

„Co vás to zajímá! "

„Přestaň urážet mojí panickou " řekl nový hlas

„Buďte ticho a řekněte mi kde a kdo doprádelny jste " řekla PeBe

„My jsme svetři" chvilku jsme váhali co říká, ale asi jsme to pochopili a zeptali se

„Kdo tomu tady velí "

Nastalo ticho, bylo slyšet pouze šustení látky. Asi po minutě se ozvalo „Já ". Otočili jsme se a tam stál černý svetr ( #norasist), s nápisem REBEL VOLE!! Ten nápis znám, jo to je od Stejka.

„Dobře, ale my už musíme jít, tak zbohem" řekla jsem, ale před nás se postavili další kusy oblečení

„Ne tak rychle mladé dámy, my vás nemůžeme pustit, když víte, že jsme živí" řekly jedny šaty.

Někdo nás kopnul do zatku a ozvalo se „hezkej kopanec sestři " „díky sestři,taky kopeš skvěle ". Otočili jsme se a uviděli dvě boty na podpatku.

Najednou nám něco spadlo na hlavu, ucítili jsme že to je klobouk. Něco nám zavázalo nohy a ruce byly to ponožky. Něco nás začalo škrtit a bouchat do zad. Škrtily nás ponožky a do zad nás mlátit pasek a křičel „Muhuhahahaha". Mysleli jsme že jsme mrtví, ale můj svetr zakřičel „Já vás zachráním". Najednou jsme viděli, konkrétně jsme viděli Svéťu ( to byl ten můj svetr) jak skáče na to oblečení a pere se s nim. Prali se spolu až do rána. Když byl boj u konce, viděli jsme Svéťu, jak drží nad hlavou poslední ponožku a hodil s ní o zem.
Cvakli dveře a v nich stál majitel obchodu, ještě ani nazapnul světla. Rychle jsme propadli Svéťu a zmizeli odtud. Snad nás neviděl.
A kde je ten svetr teď? Nikdy nebyl (bohužel :-[ )

KONEC