Byl konec školního roku, když se parta školáků rozhodla jít kempovat do lesa. Dvojčata Lisa a Annie byly dost slušné, a proto řekli rodičům, kam se hodlají vydat. Rodiče dvojčat byli dost překvapení a začali děvčata poučovat o bezpečnosti, věděli totiž, co se říká o místním lese. Za to Karel, Pepa a Kryštof doma řekli, že jdou kempovat. Nic víc.
Všech pět školáků se setkalo na cestě k lesu. Jejich cíl byl asi 2 hodiny cesty, a tak se vydali hned na cestu. Při cestě se všichni náramně bavili a vyprávěli si zábavné příběhy. Kvůli holkám se dělali časté přestávky. Kluci měli o trošku víc energie, ale i přesto všichni ve zdraví přišli na místo, kam měli namířeno.
Kluci začali stavět stany a holky šli do lesa na dříví. Rychle nanosily tolik dříví, aby jim vystačilo do druhého dne. Stavění stanů klukům taky moc dlouho netrvalo, ale za to jim pořádně vyhládlo. Spolu s holkami začali kluci rozdělávat oheň. Netrvalo dlouho a horké paprsky šlehaly do vzduchu. Děvčata nařezala špekáčky a chlapci vyrobili napichovadla. Čas utíkal jako voda. Slunce padalo pomalu za obzor.
Když už bylo šero, všichni se sešli u ohně a začali si povídat. Po chvilce dostali nápad, že budou hrát hru „Otázka nebo úkol". Byla na řadě Annie. Karel jí dal za úkol dojít k řece a v láhvi donést vodu, aby prokázala, že tam vážně byla. Annie byla už od mala takový malý poseroutka, a tak jí tento úkol dost vyděsil, ale nechtěla, aby z ní měli ostatní srandu, a proto se odhodlala jít. Kluci jí řekli, jakým směrem se má vydat k řece, řekli jí, ať se vrátí nejdéle za 20 minut.
Annie vyšla. Pronikala hlouběji a hlouběji od mýtiny, kde měli stany. Když už na obzoru neměla ani oheň od tábořiště rozhodla se zrychlit krok. Došla k řece. Nabrala plnou láhev vody. Najednou uslyšela nějaký šramot. Hrozně se lekla. Upustila láhev a ta spadla přímo do řeky. Annie neváhala a běžela podél řeky, aby láhev vylovila. Podařilo se jí to. Rozhlédla se okolo sebe. A najednou to uviděla. Rozutekla se proti proudu. Na místě, kde předtím nabírala vodu, si na chvilku odpočinula. Doplnila láhev a šla rychle k tábořišti.
Když dorazila mezi ostatní, oddychli si. Měli strach, že se ztratila jako jedna dívka před deseti lety. Annie měla strach v očích, ale Lisa už dávno věděla, že se něco děje. Díky tomu, že byly dvojčata, každá cítila pocity té druhé. Annie hodila lahev po Karlovi a sedla si na své místo. Ještě se třásla a tak jí Lisa objala okolo ramen a zeptala se, co se stalo. Po chvilce uklidňování jim Annie všechno důkladně a detailně popsala. Každému, až na Kryštofa, vyskočila v hlavě historka z místního lesa. Kryštof chtěl vědět, o jaké historce se mluví, a tak naléhal na vysvětlení. Vyprávění se ujal Pepa, protože měl asi nejvíce odvahy. Všichni si sedli blíž k sobě a poslouchali. „Jednou, asi před deseti lety, se tu ztratila nějaká holka a do teď se neví, kde je. Údajně šla na vycházku do lesa, a když šla po mostě přes řeku, zmizela. Teda aspoň takhle jsem to slyšel já. Policie to prý vyšetřovala, ale nikdy se nenašly žádné důkazy." V Kryštofových očích zazářil strach a hlavou se mu honily otázky. „Proč mi to neřekli dřív?" „Proč jsem sem vůbec chodil?" ptal se sám sebe.
Potom si všichni sedli zase zpátky a dál si povídali, ale teď už trochu s nejistotou. Byli vzhůru hodně dlouho do noci, ale na každého padla únava a vyčerpání.
Ráno se jako první probudily holky. Vykoukly ven ze stanu a jakoby zapomněly co se včera dělo. Slunce svítilo, ptáci zpívali a bylo nádherně. Vstaly, vzaly flašky a šly k řece pro vodu.
Mezitím se probudili i kluci. Karel s Pepou se rozhlédli po stanu. „Kde je Kryštof?" zeptal se Pepa. Kryštof zmizel. Vyběhli ven a koukli se k holkám do stanu. Tam ale také nikoho nenašli. Karel si však všimnul, že lahve na vodu jsou pryč. Usoudili, že šli holky i s Kryštofem pro vodu.
Po deseti minutách se Lisa s Annie vrátili s plnými lahvemi. Ale Kryštof pořád nikde. Panika začínala růst. Nikdo neváhal a každý z nich se vydal hledat Kryštofa. Lisa a Annie šly na jednu stranu, Karel s Pepou na druhou. Lesem se ozývalo Kryštofovo jméno. Nikdo však neodpovídal. Po dlouhém hledání narazila Annie na rozpadlou budovu. Zavolala sestru a rozhodli se, že půjdou dovnitř.
Bylo jim ale divné, že cesta ke dveřím je vyšlapaná. Omítka na zdi už ani nedržela, byla popadaná všude. Zdi se drolily, podlaha vrzala a všechna okna byla vymlácená. Lisa u sebe vždy nosila malou baterku na klíče, ta jim posloužila jako zdroj světla v místech, kam sluneční paprsky nedosahovaly. Tato rozpadlá budova je fascinovala. Bum! Ozvala se hlasitá rána. Obě se lekly a vyběhly z domu zpátky ven. Okamžitě zavolaly na Karla s Pepou. Kupodivu je slyšeli a hned přiběhli. Děvčata jim ukázala budovu a vysvětlila, co všechno zažila. Po chvilce se tam vydali opět, tentokrát všichni. Hlasité rány, které holky slyšely, se opakovaly víc a víc. Pepa, jako nejstatečnější člen skupiny se rozhodl zvuky následovat. Ty ho zavedly až do sklepa, kde to působilo až podezřele opraveně. Karel a děvčata ho následovali. Narazili na bludiště chodeb. Zdi byly staré a rozpraskané, ale pořád v lepším stavu, než zdi nahoře. Rozhlíželi se okolo. Vlhkost ve vzduchu stoupala.
Najednou jejich pozornost upoutal tlumený křik. Rozutekli se za tím zvukem. Byli přesvědčeni, že je to Kryštof. Zastavili se před dveřmi odkud křik vycházel. Ve dveřích byla vyvrtaná díra a tak se Pepa podíval dovnitř. Byl tam Kryštof. Byl připoután jako nějaký zvíře řetězy ke zdi. V puse měl roubík a snažil se volat o pomoc. Když to Pepa řekl ostatním chtěli ho odtud dostat, ale bylo zamčeno. V chodbě byli ještě dvoje dveře, a tak se je rozhodli prozkoumat.
U prvních dveří, u kterých se zastavili, byli slyšet nemocniční přístroje. Pravidelný pípáni. Pepa sebral všechnu odvahu a podíval se. Ale téměř hned co se dírkou kouknul dovnitř, odtrhl zrak. Byl v šoku a přemýšlel jestli to má říct ostatním. Nakonec jim to řekl. "Je tam na stole dívka, dlouhé černé vlasy, jako ta z pověsti. Leží a je napojená na přístroje. Nějaký chlap ji operuje břicho."
Najednou se otevřou dveře. Doktor drží v ruce nůž. Děti začnou křičet a všichni běží do posledních dveří. Holky běží první a tak se snaží otevřít. Podaří se. Tyhle dveře nebyli zamčený. Utíkají tmou dopředu. Doktor se někde stratil, a tak se na chvilku všichni zastavili. Jakmile se nadechli ucitili strašný zápach. Annie našla svou malou baterku a rozsvítila.
Uviděli co vidět nechtěli. Desítky holek a kluků. Všichni byli na řetězech jak zvířata. Měli roubíky v pusach. Najednou se rozsvítilo velké světlo. Bylo to silné bílé světlo, které nás oslnilo. Když se naše oči přizpůsobili světlu, uviděli jsme ho. Nesl bezvládné tělo mezi ostatní. Stáli jsme a nebyli schopní pohybu. Dívku položil a otočil zrak na nás. Pomalu se přibližoval. Stále měl v ruce nůž. Couvali jsme. Už jsme byli přimáčklí na zdi. Doktor se stále přibližoval. Avšak najednou jeden kluk, který byl přivázaný natáhl nohy. Doktor o ně zakopl. Jak padal zabodl si nůž do sebe.
Stály jsme a koukali na louži krve. Je mrtvý. Zabili jsme ho. Z šoku nás vytrhl křik přes roubík. Byl to ten kluk co nás zachránil. Vydali jsme mu roubík. "Všichni jsme tady živí, ale potřebujeme nutně doktora." řekl. Pepa se zaptal "je tu ještě někdo kdo by nás chtěl zabit??" "Ne byl tu sám nikdy jsem nikoho jiného neviděl ani neslyšel.".
Na základu jeho věty se Lisa s Karlem vydali do tábořiště pro mobil. Ale museli najít místo kde je signál. Annie a Pepa začali vyndavat ostatním roubíky. Teď už jen stačilo najít klíče od řetězů co všichni měli na rukou. Pepa sebral odvahu a začal hledat doktorovi v kapsách. Usmál se když našel svazek klíčů. Na svazku ihned uviděl malý speciální klíč na pouta. Začal každého odpoutavat. Annie je pomalu vodila ven k řece. Ty co nemohla odvést Pepa dodnesl v náručí.
Už bylo pozdní odpoledne, když všichni včetně Kryštofa byli venku u řeky. Konečně přišla Lisa s Karlem. Přivedli sebou policii, záchranáře a rodiče. Všichni co tu jsou se musí dostat na cestu. Trvalo to asi 3 hodiny. Už byla tma. Rodiče nám pomohli zbalit stany. Na cestě jsme se rozloučili.
Ještě několik dni jsme všichni měli noční můry, ale hřál nás pocit, že jsme zachránili tolik dětí.
