Don't judge me | Mavy

Nesuď mě

Všichni ho soudí. Mladého bruneta, s modrýma očima, nedioptrickými brýlemi, vyčesanými vlasy nahoru a s tmavě modrým svetrem. Proč je vlastně tento chlapec tak neoblíbený? Ohlédněme se zpět v čase, kdy mladému Karlovi bylo pouhých 13 let.

Flashback:
„Proč mi tohle děláš?” zeptal se zrzavý chlapec ležící a uvězněn pod brunetem.
„Promiň, asi se neovládám,” omlouval se nebohý mladík s rozbitými brýlemi na nose. To už se ale zrzavý chlapec vyprostil zpod Karla a utíkal to všem říct.
Karel měl hnedle zničený život a to jen z toho, že neovládl svou agresivitu a pustil jí na povrch jako sopka chrlící žhavou lávu.
Schoulel se do klubíčka, slzy mu tekly proudem po tvářích, on jen svá kolena více a více tiskl ke své hlavě a třásl se. Nevěděl, co se to s ním děje. Jestli má brečet, nebo se tomu postavit. Nevěděl v tu chvíli absolutně nic. Nedokázal myslet. Najednou se mu zatmělo a on upadl do bezvědomí.
Nějaký blb z té party od zrzavého chlapce k němu přišel a koupil ho do hlavy, způsobil mu otřes mozku a částečnou amnézii.
Nepamatoval si, co udělal zrzavému chlapce, tudíž nikdy nepochopil, proč je takto neoblíbený. Nechápal, proč ho nikdo neměl rád. Táhlo se to s ním až na střední školu. Stále mu nikdo neřekl, co se onehdy stalo. A on se to už nikdy nedozví.
Konec flashbacku

Buďme upřímní, už se nemůžeme divit, proč ho nikdo nemá rád. Každopádně my jako čtenáři a spisovatelé mu bohužel nemůžeme říci pravdu. Musí to udělat někdo jiný.

Je konec února, začínají jarní prázdniny a Karel má v plánu přečíst poslední knihy, které mu chybí k maturitě. Už to byla jen nějaká dramata, která byla převážně krátká. Týden měl přesně rozvržen, kdy co má číst. Tempo jeho četby dodávala jeho nálada, a taky jak moc ho ta kniha zaujala. Dramata to rozhodně nebyla, nudila jej k smrti. Jediné, co rád četl a bylo to drama, byl Shakespeare.
Velký myslitel, stvořitel nespočet idiomů, ale hlavně ho asi všichni známe díky nejslavnějším hrám; Romeo a Julie, Hamlet, King Lear a další. Shakespeare byl i tématem k maturitě z angličtiny, na kterou se Karel pilně chystal se vším všudy.

„Takže... Knihy mám, čaj též, co mi ještě chybí?” mnul si bradu Karel, pochodujíc po svém pokoji kolem postele.
„Aaa jasně, hudba na uklidnění,” pustil si tiché a klidné písničky. Konkrétně River flows on you, miloval hru na klavír v jakékoli podobě.
„Ach, to jsem potřeboval,” napil se ze svého horkého ovocného čaje. Zahrabal se pod deku tak, že mu čouhaly jen prsty na podpěru knihy a hlava s očky, které kmitaly po strankách knihy.

Blížil se večer soboty a Karel si rozhodl dát na chvíli pauzu a zkusit usnout.
Nešlo mu to, do myšlenek mu stále vstupovala blonďatá hlava, která jej sice šikanovala a nesnášela, ale Karel ji miloval, ač si to nedokázal přiznat. S každou ránou, dotekem svalnatého blonďáka se do něj Kája zamilovával víc a víc, i když moc dobře věděl, že tohle nikdy nevyjde.

„Líbej mě,” zavrčel blonďák a dál mu lehce pěstí do ramene, tak aby jej to nebolelo.
„Prosím,” zakňučel Martin.
Karel se dravě vrhl po jeho měkkých rtech a líbal jej jemně. Martin dal do toho polibku veškerou lásku a vášeň, které ke Karlovi držel pod pokličkou. Seděli ve studovně a bylo jim jedno, že kolem nich chodí učitelé či žáci. Nezajímalo nic jiného, než jejich pevné propojení, pouto.
Pouto, které se zpřetrhalo ve chvíli, kdy se blonďák odtáhl, zvedl se ze židle a nadobro zmizel ze života bruneta.

„Co to bylo?” probudil se Karel se slzami v očích.
„Ach, to byl jen sen,” oddechl si a schoulel se do klubíčka a očka pevně svíral k sobě, bál se svých představ. Věděl, že má stan jako každé ráno, ale nechtěl, aby to zašlo dál. Nemohl se nechat ovládat svými sny a choutky. Dneska bude muset pro snídani do obchodu, takže po chvilce válení se oblékl a vydal se na uděsnou cestu do obchodu s potravinami, který byl přes celé sídliště.