Zrádkyně vlastní krve [HP]

3#

Před 5 lety :
,,Vystupujeme!" ozvalo se po celém vlaku a kluci s úsměvem vyběhli ven.
,,Poprosil bych, abyste šli za mnou. A neloudejte se!" zakřičel poloobr a všichni prváčci ho pronásledovali. Nebylo kam spěchat, nebylo nás zrovna málo, ale zaujalo mě měco úplně jiného. Možná bych i šla s nimi kdyby mě neuchvátilo šedé zvíře. Špičatý zobák a kostnaté tělo potažené šedou kůží, nozdry se jim široce rozšiřovaly a i přestože z mich sálala obrovská vnitřní síla tak stáli klidně, jako beránci. S otevřenou pusou jsem stála na místě a sledovala ty tvory zapřažemé v kočárech.
,,Testrálové ..." Vydechla jsem, mohla bych na ně koukat hodiny kdyby mě nečapla velká ruka a neotočila zády k nim.Kupodivu jsem už na souši zůstala jen já s maličkostí.
,,Ještě by ses tady zatoulala. Koukám, že tě cosi uchvátilo, že?" stále v úžasu jsem jen pokývala hlavou a když se loďky rozjely, tak jsem sledovala jak se pomalu od břehu vzdalujeme a pohlcuje nás okolní studená tma. Jediné co zářilo široko daleko byl osvícený hrad.
,,Upřímně nevím, kde se psalo, že na loď si máš vzít takovéhle kotě, ale mohla bys ji sundat z mých zad?" zasmál se poloobr a vytrhl mě tím z přemýšlení. Možná dobře, protože přijít o obraz  smrti vyděšené Winter přilepené na jeho zádech? To bych nepřála ani svému nepříteli.
,,U Merlina ty si posera. Ta voda tě nekousne." Zasmála jsem se na Winter a ona mě zpražila jedovatým pohledem. Kdyby uměla mluvit určitě by mi vynadala. Nad svojí myšlenkou jsem se jen lehce pousmála. Je zvláštní jak v celé té mé chvíli se i přesto dokážu od všeho zlého odklonit. Měla bych hledat pomoc, křičet, brečet. Být zoufalá a sedět někde v rohu místnosti. A já tu sedím s prázdnou hlavou a lehkým úsměvem na tváři. Možná ze mě přeci jenom roste psychopat. Stejně jak to říkala ta ženská ve školce. Brr, ta byla sama přišerná. Z celé té vzpomínky mi projede mráz po zádech až se zatřesu.
,,Tak a jsme tady, vystupovat, mladá kouzelnice." Vytáhl mě z loďky poloobr a já se s ním vlastně ani nerozloučila a rozeběhla za ostatními prváky, kteří už dávno zmizeli někde v útrobách hradu. Konečně jsme se dostaly před vstupní síň, nejúčinnější věc jak najít hromadu uřvaných prváků? Jdi za hlukem.
Čekali jsme poměrně dlouho než se věci daly do pohybu. Zpoza obrovských vstupních dveří se linul hluk, smích a někde v dálce i hrál tiše orchestr. Čekali jsme poměrně dlouho než vše utichlo a než panty lehce zaskřípali při pomalém otevírání. Nohy nás nesly daleko, kolem plných stolů a starších studentů až ke stupínku, k tomu kde začíná náš nový život.
,,Zdravím všechny zde přítomné. Vítám tu jak naše první ročníky tak všechny ostatní. Jmenuji se Albus Brumbál, ředitel této školy a než usedneme k večeři rád bych zařadil studenty prvních ročníků do kolejí." Usmál se na celé kolo a vzal do ruky takový starý klobouk. Ten klobouk se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Chvíli bylo ticho a pak spustil.

,,Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti -
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta -
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle -
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká! "

Když moudrý klobouk falešně dozpíval tu starou píseň konečně začali vyvolávat mladé čaroděje a čarodějky.
,,Elisabeth Dickins." Začali vyvoválat jména a hlouček začal pomalu řídnout až jsem tam zůstala jenom já a nějakej ňouma. Celou dobu jsem nevnímala a spíše brouzdala v svých vlastních myšlenkách, přeci jenom jich nebylo po málu za těch pár dní.
,,Cassidy Rose ... Brumbálová." Ztuhli jsme, já i osazenstvo v sálu. Chápu, Brumbál bylo na této škole vážené jméno a nikdo ho jen tak nenosil. Navíc předpokládám, že otec se nikdy nepochlubil, že má dceru. Ale, že jsem ztuhla i já mě překvapilo. Vždyť přeci na tuhle chvíli čekám od té doby co umím mluvit. Že budu studovat v Bradavicích a konečně dočkám uznání od otce a že na mě bude Matylda pyšná. Hrdě zvednu bradu a udělám pár kroků k malé, rozvrzané stoličce na stupínku. Kdybych se vás snažila přesvědčit, že se mi kolena neklepou, tak bych lhala. Třásla jsem se jako osika. Ještě jsem ani neměla klobouk položený na hlavě a už spustil.
,,Hmm, zajímavé. Silná, neohrožená duše. Pěkné... Ještě nás hodně překvapíš. Intelekt. Chrabrost a oddanost. Ovšem sebejistota ti nechybí a i tak si umíš jít striktně za svým. Váhám, kam jen tě strčit. Mohla bys být zástupcem každé koleje. Ale jak víš, to nejde. Tak to nebudem zdržovat.  Zmijozel! " zakřičel moudrý klobouk a mně se opět zatajil dech. Ani nevím kam zmizelo to moje neposedné kotě. Všude byl klid. Jako by se zastavil svět a mohla jsem slyšet pouze svůj zpomalený dech. Zmijozel... Kolej smrtijedů, čarodějů, kteří jedou přes mrtvoly. Myšlenky mi stále utíkaly k těm skeptickým řečímy které jsem slýchávala každou chvíli, že jsem ani nezaznamenala, že mé rozklepané nohy se přesunuly k od teď mému kolejnímu stolu.
,,Máme tu mudlovskou šmejdku." Osočil se na mě Malfoy. No tak tohle mi fakt scházelo. Usedla jsem na své místo a jeho spražila pohledem. Já ti dám šmejdku.
,,Zklamni Malfoyi, kdyby tě tatínek všude neprotlačoval, tak nejsi nic víc než nešikovnej moták." Ušklíbnu se a dál si zapřísáhnu, že mu už nebudu věnovat pozornost. Nestojí za to. Někdy se bohužel naše přání nemohou vyplnit. Ale to bohužel vím až teď.