Paní zla (FF HP)

Návštěva

,,Já musím!" držela jsem pevně připravenou hůlku k útoku. ,,Sereno,  ne!" okřikl mě Marcus. ,,Musím.." sevřela jsem víčka ze kterých se mi vydralo pár neposlušných slz. ,,Promiň" naposledy jsem k němu vzhlédla a pak vyslala tichou kletbu. Z mé hůlky vyšlehl fialový blesk. ,,Sero!"

,,...Sero! No tak vstávej! Máme narozeniny!"

Probudilo mě až hulákání mého brášky Marca. No, kdyby jen hulákání.. Polít vodou mě nemusel.

,,Připomeň mi, abych tě jednou zabila, ano?" vyskočila jsem z postele, ale jeho to nadšení stále nepřešlo. ,,Chápeš to?" sedl si na mou postel. ,,Bude nám jedenáct! Chápeš? Náct!" křičel na celý pokoj.

,,Chápu, můžeš se vytahovat nad kamarády." odfrkla jsem nezaujatě a oblékla bílou halenku.

Vstal z postele a hnal se k vitríně. Otevřel jí a vytáhl z ní jednu z mých fotek. ,,Vrať to!" zaburácela jsem a snažila se mu jí vzít. ,,Ségra?" schoval jí za záda. ,,Uklidni se."

,,Já jsem klidná!" na to už nic nenamítal jen ukázal ať se otočím k zrcadlu. Otráveně  jsem poslechla a podívala se do něj. Moje oči byly opět nasáklé černou jako vždy když cítím zlost. Otočila jsem se zpět k bratrovi a snažila se o navrácení mého majetku. Rozeběhla jsem se a skočila mu na záda. Ochotně mě zachytil, abych nespadla a snášel moje pěsti, které jsem zasazovala do jeho prsou a zad.

,,Ani nevíš, kdo na té fotce je. Určitě je několik set let stará." obhájil se načež jsem fotku chytla za druhou stranu a snažila jí osvobodit z bratrových spárů. ,,Tak pust to! Já tě kousnu!" pohrozila jsem a pomalu jsem v odrazu zrcadla sledovala jak se moje oči už pomalu mění do zelené, což znamená, že už jsem spíš pobavená než naštvaná. ,,Tak si jí vém sestřičko." laškovně se usmál a setřásl mě ze svých zad. Natáhl ruku do vzduchu, co nejvýš ke stropu a vyčkával. Chvíli jsem jen tak vyskakovala a snažila se jí vzít. Potom jsem, ale vymyslela něco lepšího. Vzala jsem svoje hbité nehtíky a zaryla mu je do žeber. Skácel se se záchvatem smíchu a fotku pustil. Já využila situace a začala ho lochtat už záměrně. ,,Taky tě mám rád" posadil se když jsem skončila. ,,jak víš, že já mám ráda tebe ty zrzko?" vzhlédla jsem k němu a prohrábla mu vlasy.

,,Podívej." přesunul mě znovu k zrcadlu a já pochopila. Červená. Ano, moje oči zčervenaly. ,,Jak můžeš vědět, že to neznamená nenávist, hm?" zasmála jsem se a on jen pozvedl obočí do šibalského úšklebku. Většinou je těžké umět číst v mých očích. Mému bratrovi to ale očividně nedělá problém.

,,Tak pojď. Jsem si jistý, že na nás dole čeká oslava." Táhl mě ke dveřím. ,,A já jsem si jistá, že na nás čekají akorát spící rodiče."

Seběhli jsme tedy schody a vydali se do obýváku. Otevřela jsem dveře a rozsvítila. Bratr měl pravdu. Celá oslava připravená čekající pouze na její dva oslavence. Táta a máma na nás vyskočili s velmi originálním pokřikem ,,Překvapení!"

Bratr byl naprosto unešený a nadmutý pýchou, že tahle bombová oslava se třemi balónky a zákusky z Albertu, je pro něj. Kdyby byl jako já, jeho oči by zežloutly a už by tak zůstaly, protože Marcusova radost a štěstí mu nejspíš vydrží ještě do příštích narozenin.

A můj názor na tohle? KLIŠÉ.

Stejně tohle všechno dělají pro bratra, protože vědí, že já na to nejsem. Jsem hold nepovedená dcera.

***

Po oslavě jsem šla zpět do pokoje, kde jsem měla v plánu zůstat sama a ne poslouchat promlouvání do mojí duše nějaké čarodějnice, co se ani neobtěžuje zeptat se jestli chci, aby šla dál.

Při mém štěstí mě poskytne spíš ta druhá možnost.

,,Dobrý den, slečno Potterová." Objevila se jakási žena posazená u mého psacího stolu. No neříkala jsem to?

Projela jsem jí pohledem ,,Kdo si myslíte, že jste?" snažila jsem se udržet v klidu, protože nerada vysvětluji chameleonství mých očí.

,,Minerva McGonagallová, ředitelka Bradavic." Podala mi ruku a čekala, kdy se jí zachytím. ,,Bradavice? Jo, tomu snad i věřím" utrousila jsem meziřečí když jsem se zaměřila na její obličej, který byl těchto bradavic plný. Zamračila se a pokračovala. Najednou do pokoje vtrhl i bratr, jak typické...

,,Kdo je to, Sero?" šeptl směrem ke mně, jakoby nechápal, že ho ta babča jistě slyší taky. ,,Minerva McGonagallová, ředitelka Bradavic." zopakovala hrdě a ukázala místo na posteli vedle mě. Marc si tam sedl a čekal, co se stane dál. ,,Víte... Myslím, že by máma a táta měli vědět, že jste tady." zvedla jsem se načež mě žena znova posadila. ,,Oni to vědí, Penélope." A teď znáte celé mé jméno. Serena Penélope Potterová. Krása, že? ,,Jak znáte moje prostřední jméno?"vyprskla jsem.

,,Asi tak jako ty znáš teď to mé" usmála se. ,,Někdo mi ho řekl" dodala.

,,A teď k věci, prosím" odfrkla jsem znuděně.

,,Umím to, co vy." špitla a čekala nadšeně na naší reakci. Marc mlčel, protože byl hrozně zaneprázdněn dojídáním dortu. ,,Pochybuji" usmála jsem se na oplátku. ,,Nelíbí se mi tón vašeho hlasu slečno" svraštila obočí.

,,A mně se zase nelíbí, že jste mi bez dovolení vtrhla do pokoje."

,,Tak abychom přešli k věci." Oddechla si a vytáhla hůlku. ,,Lumos" rozsvítila její konec. ,,To taky zvládnu, i bez hůlky." Oponovala jsem. 

,,Chci vám nabídnout studium na naší škole čar a kouzel."

Marc otevřel nadšením pusu i s dortem, div mu nevypadl. ,,V žádném případě Marcusi!" okřikla jsem bratra, který snad i přemýšlel o té nesmyslné nabídce. Vůbec na mě nebral ohled a s úsměvem se otočil ke stařeně, která nám tu nabídku dala. ,,Pojedeme." usmál se a i když jsem ho milovala, byla jsem si jistá, že se moje oči zase zbarvily do černa.

,,Musí mi odpovědět i vaše sestra." přesunula pohled ke mně už se zamračenou tváří. I bratr se na mne otočil a když spatřil moje oči, zděsil se. ,,Co to máte s očima slečno?"

Zavřela jsem je a soustředila se, aby se staly zase modrými. Myslela jsem na dobré věci. No tak, No tak... Děda Harry, máma, táta, moje první kouzlo.

Otevřela jsem je s klidem a to už jsem viděla nadšeného bratra, jak netrpělivě vyčkává na mou odpověď. Naposledy jsem ho viděla takhle nadšeného na předpřed minulé Vánoce. Nemohla jsem mu to zkazit... Za nic se mi tam nechce, ale bratra nade vše miluju.

,,Pojedeme" zopakovala jsem. V tu ránu na mě přistálo Marcusovo těžké tělo. Nejspíš se ze mě snažil vymačkat duši. ,,Díky, díky, díky, díky!!" Opakoval.

,,Tady máte seznam, co všechno potřebujete k odjezdu. Rodiče to s vámi jistě nakoupí. Už vás tu nechám a budu se těšit na nové studenty." Odešla zatímco mě Marc drtil na kost. ,,Jo dobrý! Mám tě taky ráda ale jestli chces abych tam jela, nemůžeš mě zabít" na to slyšel a pustil mě. ,,Jdu to říct mámě a tátovi, jdeš taky?"

,,Ne díky, to zvládneš sám. Ja bych tu konečně ráda byla sama" odpověděla jsem a rozplácla se na postel.

To je můj konec.......nebo........snad začátek?