Paní zla (FF HP)

Je tu volno?

,,Myslím, že máme všechno" dodala jsem a zaklapla kufr. ,,Já mám taky všechno" přitakal i Marcus skákajíc na kufru.

,,Co v tom, sakra, máš?" zděsila jsem se, protože má úplně stejný kufr jako já a je to kluk. Tak jaktože mě se tam vešlo všechno? Neustále na kufru hopsal jako na trampolíně, jakoby si myslel, že se to snad všechno smrskne jen v jeho prospěch.

,,Ukaž to," přesunula jsem kufr k sobě takže u posledního výskoku dopadl na zem. Chudáček Marcus..

Otevřela jsem ho. ,,Napadlo tě někdy, že to, že se věci do kufru skládají, není jen tak pro srandu?" vykulila jsem oči když jsem spatřila veliký uzel oblečení. ,,Nech to! Mám v tom systém" protestoval.

,,Jaký systém? Zmuchlej to tak, aby to ségra musela po příjezdu vyžehlit?" vyndala jsem celý ten chuchvalec. Najednou jsem z kufru vytáhla i kalhoty přivázané k saku s delším frakem.

,,Co-to-je?" zvedla jsem to něco nad hlavu.

,,Společenský hábit" řekl nezaujatě nechápajíc, co mi na tom všem jako asi tak vadí. ,,A proč je jedno přivázáno k tomu druhému?"

,,Protože kdybych jedno z toho ztratil, nebude to použitelné." Zakroutil hlavou, vytrhl mi to z ruky a kufr přetáhnul zpět k sobě.

,,No jistě, že mi to hned nedošlo" dodala jsem ironicky.

Společenský tentononc zase schoval do kufru stejně jako ty ostatní kousky oblečení. Najednou jsem ucítila silný pach z jeho druhé tašky. Posunula jsem jí k sobě blíž a čichla si k ní. ,,Přiznej se! Co tam umřelo?!"

,,Moje iluze o tom, že mě jednou přestaneš kritizovat, to že jsi o pět minut starší z tebe nedělá pána světa. Dobrou" urazil se a odtáhl si sebou kufr i tu smraďošku. ,,Dobře, ale zapomeň, na to, že ti budu žehlit. Ani kousek oblečení ti nevyžehlím!" zaburácela jsem a rozestlala si. ,,Fajn!" zakřičel za dveřmi.

,,Fajn!" Přitakal jsem mu. Najednou se otevřely dveře, ve kterých stál. Už, už se nadechoval k tomu, že něco řekne, ale nakonec se jen otočil a odešel. Srab.

Neviděla jsem jediný důvod ještě zůstávat vzhůru, tak jsem šla spát. Lehla jsem si do nabuclaných studených peřin tak jak to mám ráda. Peřina zpočátku příjemně chladila a až pak se zateplila a ukolíbala mě do spánku.

******

Dnes jsem měla zvláštní spaní, žádné sny. Jen mě tentokrát nepřišel probudit natěšený bratr, ale moje kočka Tenebris.

,,Teni, měla by ses připravit... Čeká nás dlouhá cesta"

******

,,To mám jako skočit do sloupu?" Marc jen přikývl, zatímco nás rodiče s úsměvem pozorovali. ,,Nezabíjí svojí kočku kvůli nějaké škole!" Vypískla jsem a čekala. Marcus vzal svůj vlastní košík i s jeho morčetem jménem Horacio a vyrazil proti zdi. ,,Je tak statečný" dmuly se pýchou hlasy mých rodičů.

Sloup jako by se stal jen oponou pro neviditelné dveře do jiného světa. Tou oponou bratr bez problémů proběhl a já dostala chuť jí proběhnout také, ale zmocnil se mě strach. Máma i táta si toho asi všimli a vydali se ke mně. ,,Sereno Penélope Potterová... Dnes je tvůj velký den. Změní tebe i všechno ostatní. Nepromarni jej, bav se!" Povzbudil mě táta a chytil mě za jeden loket, přidala se k němu i máma a chytla mě za druhý. ,,Tak na tři" rozhodli.

,,Raz" polil mě pot.
,,Dva" roztřásli se mi kolena.
,,Tři!" Rozeběhli se a mě táhli sebou. Zavřela jsem oči a nechala se vést rodiči. Najednou mnou proběhla tlaková vlna a záchvěv všech orgánů v mém těle. Když jsem oči otevřela, spatřila jsem lokomotivu, která už čekala jen na povel průvodčího. Naposledy jsem s bratrem objali rodiče a vydali se vstříc kovové nestvůře.

,,Sero?" Ozvalo se po chvíli. ,,Hah?" Zahučela jsem na znamení, že poslouchám. ,,Co když nás dají každého do jiné koleje?" Zajímalo by mě jak to tam bude vůbec vypadat. Jestli si najdu přátelé, nebo cokoliv jiného. Nechci být sama. Hm, snad najdeme volné kupé.

,,No tak, poslouchej mě!" Vrazil do mě Mark. ,,Já vím vím už jdu... Neboj... Nic nám neujede" na to už nic neodpověděl, jen se uraženě otočil. Nevím, co mu přelítlo přes nos.

I se zavazadly a mazlíčky jsme nastoupili do vlaku. Uvnitř byl krásně zařízený. Klidně bych tam vydržela hodiny a hodiny. Po pěti minutách jsme našli naprosto volné kupé. Jen pro nás dva. Určitě štěstí.

Usadili jsme se a čekali až se vlak rozjede.
Dočkali jsme se. Mašina se pomalu, ale jistě začala dávat do pohybu. Najednou následovalo prudké zabrždění, až takové že jsem přepadla na Marcuse, který seděl naproti.
,,Co to má znamenat?" Vylekala jsem se ještě svalená na jeho břiše. Najednou se vlak zase rozjel a tentokrát už nabral i na rychlosti. Z uličky mezi jednotlivými kupé se ozýval  trhaně jemný hlas nějaké dívky ,,P-promiňte... Je tu volno?" Slyšela jsem z kupé vedle nás. ,,Ne!" Ozvalo se hlasitěji s následným zabouchnutím dveří.

,,Nechceš ze mě už slest, ségra?" Ozvala se moje nová matrace.

I u nás otevřela drobná zrzavá dívenka dveře. ,,Jej! Promiňte" vyjekla když mě spatřila svalenou na Marcovi. ,,Bože ne! On je můj bratr!" Křikla jsem a vrátila se zpět na svou stranu kupé. Dívka se zasmála.

,,A samozřejmě tady je volno." Dodala jsem načež mi bratr věnoval udivený pohled. Ona mi věnovala zas vděčný. Natáhla ke mně svou ruku a představila se.

,,Karmela Bethany Habittová" ruku jsem přijala ,,Serena Penélope Potterová, těší mě" pokynula jsem jí s úsměvem a vyzvala jsem i Marca. ,,Marcus Julius Potter" podal ruku i on jí.

,,Vy jste Potterovi? Ta dvojčata narozená v den výročí Voldemortovy smrti?" vypískla ,,Ta dvojčata, která v sobě mají krev legendárního Harryho Pottera?!"

,,No, je to náš děda, ano..." Usmál se bratr se zaraženým pohledem.

,,Četla jsem o vašem dědovi tolik knih! Je to legenda!" Nedokázala se udržet a prostě ječela. ,,Vážně, to je skvělé." Zazubila jsem se. No víte. Nikdy jsem dědu nebrala jako hrdinu, ale jako skvělého pohádkáře. Nechce se mi věřit, že to bylo skutečné.

Tak dost. Převedeme řeč jinam.

Když jsem si tak nějak Karmelu prohlížela, zjistila jsem, že jí chybí mazlíček. Klec měla, ale prázdnou. ,,Karmel? Kde máš své zvíře?" Ukázala jsem na klec.

Prohlédla jí a pak do ní vrazila ránu ,,Sermidie! Koukej se objevit. Žádné nebezpečí ti nehrozí" po těhle slovech se v kleci začala pomalu rýsovat drobná  černá sova. ,,Páni! Ta je nádherná!" Prohlížela jsem jí. ,,Umí být neviditelná? To se může hodit." Přitakal proti sedící.

,,Ano... To se hodí, koukejte" pak se sklonila ke kleci a začala něco šeptat. Sova se opět začala zneviditelňovat a dotýkat se Bethiných prstů. Když zmizela sova, zmizela i Beth. ,,To je co?" Slyšela jsem hlas, ale neviděla jsem jí. Nepříjemný pocit... ,,Co vaše zvířata?" Zeptala se a v cukuletu se zas objevila.

,,Tak tohle je Horacio, moje morče" ukázal na klícku, co skrýval na klíně ,,Jsou to mé osobní hodinky. Neodbíjí, nýbrž píská po půlhodinách, kolik je hodin." Ukázal na malé guinejské prasátko a přišla řada na mne.

,,Dobře... Tohle je Tenebris."prohlédla jsem na mou chlupatou kamarádku.

V tom se Karmela ozvala ,,hele? Tenebris znamená latinsky temnota, viď?"

,,Ano"

,,Ale tvoje kočka je bílá jako sníh, tak proč?" Podívala se nechápavě. ,,Má temnou duši a jediný s kým můžete být sama sebou jsem já. Bez přetvářky opět zčerná"

,,Jednou nastane den, kdy Tenebris nebude jediná, kdo ukáže vnitřní temno a ten den... Je blízko"

Ahoj ahoj ahoj.. Tady je druhá kapitola, takového výplodu mojí fantazie.. Budu ráda když se mi dostane pár komentářů co a jak. Votes se mi asi moc nedostane, ale kdyby tak vám za ně děkuji 💕

-Wolfy