My love

Řekni, že neodejdeš

Nastal den, kvůli kterému se všechno převrátilo a změnilo to vztahy mezi námi. Štěpánovy narozeniny. Asi to bylo zbabělé, ale s Pavlem jsme mu tam nechali dárek, který jsme na poslední chvíli vybírali a na celý den vypadli. Chtěla jsem ho moc vidět, ale vím, jak moc on nechtěl vidět mě. Navíc se tohle všechno drama dozvěděl Radek. Začal mě více nenávidět, takže jsem se musela vyhýbat mu i Štěpánovi. Bylo to hodně zbabělé.

Stála jsem před zrcadlem v krásných a také drahých černých šatech. Prohlížela si sama sebe a přemýšlela, co se to ze mě stalo. Dříve mé dlouhé blond hnízdo na hlavě jsem dnes proměnila na zatočené do dokonalého účesu. Rudé rty a černé linky kolem mých očích, které pomalu přestávaly vypadat tak zničeně.

„Děláš dobře." šeptla jsem si a dívala se svému odrazu v zrcadle do očí. Povzbudila jsem se, i když jsem sama nevěděla, jestli opravdu dělám dobře.

Vstoupila jsem do obrovské místnosti plné světel, bohatých občas i mladých lidí a elegance. Za normálních okolností by všechny pohledy směřovaly na mě, ale tady si každý hleděl svého. Zahlédla jsem Pavla. Zvednul hlavu s jídelního lístku. Usmál se, stoupnul si a kráčel k mé židli, kterou následně vysunul. Posadila jsem se, oplatila mu jak úsměv, tak pozdravení.

„Tak co si dáš?" zadíval se zase do lístku a listoval v něm. Vzala jsem si vlastní lístek a napodobila jeho kroky. Luxusní názvy jídel s vynikajícími obrázky bez ukázky ceny. Chytré.

„Možná bych si dala ten lososový salát."

„Opravdu? Z toho se najíš?" zasmál se Pavel a listoval dál.

„Ano." lež.

„Poznám, když lžeš, zlato."

Mlčela jsem, protože jsem na to nemohla nic říct. Po chvíli tichém vybírání jídel si Pavel objednal a zasmál se, když jsem řekla svou objednávku. Co by to bylo za večer bez vína, že? Ani nechci vědět, kolik to všechno bude stát. Musí mě opravdu milovat, když zařídil tak pěkný večer. Opravdu se snaží mě dostat zpátky.

„Mimochodem, moc ti to sluší." uculil se Pavel, když číšníkem odešel a my měli čas sami pro sebe.

„Děkuji, ty taky nevypadáš špatně."

„Pamatuješ na naše první setkání?" zadíval se jinam a pochvíli kmital s očima sem a tam.

„Myslíš, že bych mohla zapomenout?" zasmála jsem se, protože to rande bylo něco neskutečného.

„Proč se směješ?"

„Protože si pamatuji, jak ses šíleně opil a volal si mé jméno skrz záchodové prkýnko." držela jsem si pusu, abych v téhle místnosti plné snobů nevyprskla svůj vesnický smích.

„Ehh, cože?" Pavel se zarazil a nejistě se usmíval.

„Bylo to poprvé, co si pil, že? Jsme se spolu bavili u Jukeboxu a pak najednou si byl na záchodech. Byl si hrozně roztomilý. Museli jsme zastavovat každou chvilku, aby si vystoupil a mohl se vyzvracet. A já-" zmlknula jsem. Až teď jsem si uvědomila, o čem vlastně mluvím. Dívala jsem se mu do očí a přála si, abych se propadla hluboko co Číny.

„Já.."

„Ne, nemusíš se omlouvat, chápu, že máš v hlavě jen jeho." jak se mohl dokázat tak usmívat, když v jeho očích bylo jasně vidět zklamání.

„Ne, musím. Je to má chyba. Je mi hrozně trapné, že jsem si vás spletla."

„Chápu, jak tě to ničí, takže v pohodě. Ale bude lepší když o něm mluvit nebudeš. Pro oba."

„Neboj, už se to nestane."

„Neber to tak vážně." zasmál se.

V obleku vypadal vážně lákavě.

„Čeho nejvíce lituješ?" zeptal se z ničeho nic. Vyrušil mě. Vyhlížela jsem jídlo, protože jsem byla hladová a smířená s tím, že se opravdu nenajím.

„Tak na to ti tak rychle neodpovím."

„Nemusíš hned, stačí mi když mi jednou odpovíš." udržoval oční kontakt.

„Jednou určitě ano." dala jsem si pramínek vlasů za ucho.

Bylo opět ticho. Vlastně ani nebylo, ale ani jeden z nás nic neříkal. Vyhlížela jsem svůj lososový salát a zaposlouchávala se do vážné hudby, kterou jsem měla před očima. Možná jsem vypadala trochu nervózně a nedočkavě, ale já jen měla hlad.

„Co se tak díváš?" všimnul si toho Pavel.

„Vyhlížím jídlo."

„Máš hlad?"

„Jako vlk."

„Tak to se z toho salátu moc nenajíš."

„Fajn přiznávám to, nenajím."

„Vidíš, měl jsem pravdu."

Koukla jsem na něj svým hladovým podrážděným pohledem a probodla ho ním. Přestal se smát a trochu se oddálil. Uslyšela jsem cinkavý zvuk talířků a jízdu koleček u vozíku. Otočila jsem se. K nám mířil číšník s vozíkem s přikrytým jídlem. Oči se mi rozzářily a netrvalo dlouho a už jsme to měli na stole.

Nechtěla jsem to sníst, protože jsem věděla, že je to mé poslední jídlo dnes. Dnes večer. Žvýkala jsem si svou dietní večeři a popíjela k tomu víno. Bezva kombinace.

„Lituji toho, že jsem tě podvedl."

Zastavila jsem jezení a koukla na něj.

„Mrzí mě to, ale na druhou stranu jsem rád, že tě mám znovu zpět. I když bych to zpět nikdy říkat nemusel, kdybych to neudělal."

„No tak Pavle. Neber to tak vážně." napodobila jsem jeho slova a úsměv.

„Řekni, že neodejdeš."

„Pokud mi nedáš důvod."

„Věříš mi?"

„Ano, kam tímhle směřuješ?" vůbec se mi nelíbilo, kam se takhle vážní dostáváme.

„Miluješ mě?"

Mlčela jsem. Polknula černou olivu a pozorovala ho. Nemohla jsem odpovědět ano, lhala bych. Ne, lhala bych.

„Hmm, zase ticho. Tak proč mě líbáš?"

Lidé po rozchodu nikdy nezůstanou jen přáteli. Vždycky jeden z nich začne něco cítit. Nebo se tak moc nenávidí, že se vlastně ani nikdy znovu bavit nebudou. Možná to byla chyba, ale ty dělá každý. A udělal ji i Pavel. Povedl mě ano. Ale lituje toho. Cítila jsem z něho tu nejistotu. Nejistotu z toho, jestli mu patřím nebo si s ním jen hraju. Jestli ho jen nevyužívám, abych přežila období bez Štěpána. Proč s ním vlastně jsem? Proč si na tohle nedokážu odpovědět.

Mluvila jsem si sama pro sebe v hlavě a ignorovala Pavlovy pesimistické myšlenky. Cvaklo mi v hlavě, jako žárovka se mi tak rozsvítilo, ale místo nápadu v hlavě se mi rozsvítila odpověď.

„-a bylo to tak těžké nebýt s tebou-"

„Pššt, mlkni." usmála jsem se na něj. Nechápal.

„Sice ti neřeknu, že tě miluji, ale bude se snažit tě milovat a zapomenout na Štěpána. Protože ty jsi teď pro mě číslo jedna."