Louže a kameny

1.

Polní cesta se táhla do dáli, zbrázděná stopami kol těžkých povozů a koňských kopyt, plná louží. Odpolední slunce vrhalo do očí jezdců oslepivé záblesky a dítě narušovalo klidnou hladinu kaluží tím, že do nich házelo kameny a šťouralo prstem ve zvířeném bahně.

Zdálo se, že tahle cesta potrvá dlouho. Když se Iršen ohlédl, mohl stále ještě vidět hradiště v kopcích, sídlo šernia Rožka. K hranicím to odtud mohly být dva dny jízdy. Nebo celé desetidenní, s dítětem.

Iršen si povzdechl, ohlédl se na své společníky. Danek, černovlasý mladík, kterého s nimi Rožek poslal, seděl na mezi a rýpal si špičkou nože špínu zpoza nehtů. Jeho kostnatý ryzák zatím škubal mladé listí ze stromů u cesty. Alíša přecházela za zády dítěte, kopala do kamení. Její zjizvená tvář byla vzácně čitelná. Vztek, netrpělivost.

„Ali," oslovil ji Iršen, ještě než stačila vybuchnout. „Uklidni se. Musíme se s tím smířit."

Zastavila, obrátila se k němu. Za ta léta, kdy spolu jezdili, si na její zpustošený obličej zvykl, ale tentokrát ho bodlo u srdce. Soucitem, který Alíša tolik nenáviděla.

„Zatraceně, ale měli jsme... Proč jsme tohle brali?" zavrčela dívka. „Já se chci dostat na hranice. Tam, kde se bojuje. A rychle."

„Ty víš, proč jsme to brali," Iršen kývl k chundelatým koníkům, vezoucím většinu jejich majetku a výzbroje. „V pohraničí je to jiné, než na východě. Válka, bitvy. Ne to, co jsi znala. Žádné přepadání targijských skupinek, co se odváží vytáhnout paty z pevnosti. Přes Hraniční hory sem táhne armáda."

Černovlasý mladík zvedl hlavu, se zájmem rozhovor sledoval. Dítě si dál hrálo v louži. A Alíša se stále netvářila přesvědčeně ani chápavě.

„Za odměnu dostaneme od Slepce všechno, co budeme potřebovat," řekl Iršen. „Zbraně. Sagy – pořádná zvířata k boji, místo našich koníků."

„Dobře," broukla zjizvená dívka a pohlédla na dítě u svých nohou. „Nevím, nač u hranic chtějí tohle děcko, ale dobře, dovezeme ho tam. Jenom... Mohli bychom si pospíšit, pro všechny bohy?!"

Danek se zvedl z meze, protáhl se a seskočil na cestu.

„Jistě," řekl. „Přesvědč to dítě – je to holka, mimochodem – že je čas se pohnout dál a můžeme vyrazit."

„Mně je jedno, co je zač," Alíša pohodila hlavou. „Jenom to, zatraceně, někdo popadněte, a jedeme."

Iršenovi proběhly hlavou pokyny, které od šernia Rožka dostal. Musí dítě dovézt na místo bezpečně. V žádném případě ho nemohou omámit, aby s ním měli méně práce. A už vůbec ho nesmí rozčílit. Poslední příkaz zněl záhadně, ale Iršen byl zvyklý neptat se. Teď by se ale docela rád vrátil do chvíle, kdy se zeptat mohl. A udělat to.

Protože s tímhle mrnětem bylo vše v pořádku do chvíle, než dojeli k loužím. Pak holčička začala nadšeně vykřikovat, mávat rukama a sápat se dolů z koně, takže zastavili. S tím, že si odpočinou, napijí se, a malá si může chvilku hrát. Nakonec ji ale nemohli od kaluží odtrhnout, rozhodně ne po dobrém. Stáli tu už dost dlouho na to, aby Alíše došla trpělivost.

Přitom právě Alíša byla hlavním důvodem, proč tenhle úkol dostali. Byla to žena. Mladá a strašlivě zohyzděná, ale pořád žena, a šernia Rožek věřil, že si s dítětem poradí lépe, než kdejaký žoldnéř.

Když ji Iršen sledoval, jak chytá dítě za zablácenou ručku, a snaží se jej odtáhnout od kaluže, pomyslel si, že víc se Rožek mýlit nemohl.