Poslední pohled

Teď, když se na něj po tolika letech podívám, uvědomuji si, že se od našeho prvního setkání téměř vůbec nezměnil. Pořád zůstává o více než hlavu vyšší než já. Žluté tílko nechává na obdiv silná ramena budována roky tréninku. Po rukou se mu jako malí hadi plazí vystouplé žíly a šlachy. Zpod kapuci mu vykukuje pár neposedných pramínků hnědých vlasů, ve kterých se třpytí poslední paprsky zapadajícího slunce. Stín částečně zahaluje jeho tvář. Zakrývá obličej podobně, jako černý bouřkový mrak zakrývá oblohu. Jediné, co zůstává vidět, jsou jeho oči. Světlé, jeden by snad mohl tvrdit, že i bílé bez duhovek. Já však po čase stráveném s ním vím, že jeho pohled je světlounce šedý a tak se snadno vpije do bělma, zorničky často zanikají kvůli své neobvykle světlé barvě. I když mu nevidím na ústa, klidně bych se vsadila, že je má zkroucené do lehkého úsměvu. Levý koutek má povytažený jen o něco málo výš než ten pravý, jinak drží rty v rovné, neprostupné a nic neříkající lince, místy suché a rozpraskané. Obličej má ostře řezaný, tváře ošlehané od silného větru, kterému musí často čelit. Stíny a nastávající šero dodávají na jeho divokém vzhledu. Hlas má tvrdý a nekompromisní, chraplavý jako po týdnech mlčení, které sem tam prořízne jen zpěv nočních ptáků a šum jejich křídel. Nikdy toho vlastně moc nenamluví, a když už musí, jen šeptá tichá slova či křikem ventiluje svou zlost, které nebývá po málu. Dříve jsem se ho bála. Nikoliv však pro jeho svaly, výšku, nečitelnost či pro děsivě mrtvý pohled. Hrůzu mi naháněli jeho jizvy. Vystouplé, světlé oproti jeho jinak opálené pleti, hyzdící celé jeho tělo. Všech osm a devadesát bych dokázala najít, popsat a převyprávět příběh, který se k nim váže. Dvanáct z nich má na zádech, pět dlouhých, od drápů z doby, kdy ještě bojoval o život, se mu táhne přes bok k břichu. Tam pak má ještě další tři. Na levé paži má jen jednu, zatímco na pravé třináct, od malých jizviček přes dlouhé a stále často opuchající. Nohy jich dohromady nesou přesně dvacet. Dvě má na temeni hlavy. Devět, sotva viditelných jizev, které se spojují u vnějšího koutku pravého oka a vytvářejí dojem vrásek, získal už jako třináctiletý chlapec od svého vlastního otce. Osm a dvacet se mu táhne na žebrech či pánvi. Čtyři má na obličeji. Jedna z nich způsobuje rozseklý a už nikdy nesrostlý ret, zatímco druhá mu částečně vzala zrak. A poslední z nich je ode mě, vedoucí od levé strany brady, přes krk až k pravé klíční kosti.

Naše setkání nebyla šťastná událost, jak by se mohlo zdát. Nebyla jsem ani plnoletá, světem smýkala válka, jak se jí jen zachtělo. Ve vesnicích a městech nehořeli jen pece a ohniště, ale i domy, hostince a stáje pohltily plameny... Pole byla zpustošená, neúrodné bahno a naplaveniny byly rozdupány kopyty válečných koní. Jídlo docházelo. I já trpěla hlady. Jediné, co jsem slyšela, když přicházel, byly tiché kroky zpoza mých zad. Myslela jsem, že mi chce vzít mou pracně ulovenou rybu, jediný zdroj obživy za celý týden. Ohnala jsem se nožem, jehož rukojeť jsem zrovna třímala v ruce. Ostří se zalesklo a zasáhlo cíl. Až později mi vysvětlil, že mi vlastně chtěl pomoct a odvést na jih, do království, kterému se válka vyhla obloukem. Avšak zbloudili jsme k severu. Po nocích mi vyprávěl příběhy a já ho konečně začala poznávat. Otec ho nenáviděl, protože byl nejmladší, bratři ho šikanovali, matka zemřela, když mu bylo jen pár měsíců. V den plnoletosti ho zajali a stal se gladiátorem. Po více než třech letech si vybojoval svobodu a přidal se k armádě. Marně doufal, že se jeho život obrátí k lepšímu. Válka si vzala i to poslední, co mu zbylo. Vzala si naději. Po světě jsme spolu chodili dlouho a ještě déle. Uvědomovala jsem si, že ve skutečnosti to není bezcitný vrah, jak se na první pohled zdálo. Je chápavý, jemný, a když mi je nejhůř, udělal by první poslední. Za tu dlouhou cestu, co jsme spolu urazili, si opět našel malé důvody k radosti.

Teď, když se na něj po tolika letech podívám a zamyslím se nad slovy, která řekl, se mi do očí hrnou slzy. Nedovedu si představit, co bude s mým životem dál, až odejde. Tvrdí, že vykonal pomstu i službu světu a je čas opustit tohle všechno. Ty jeho občasná moudra jsem nikdy nechápala. Snad jednou mi dojde, co ta slova znamenají. Snad se ještě uvidíme v příštím životě... Naposledy mu padnu kolem krku. Ruce mi lehce ovine kolem pasu tak, jak to dělává vždy a chraplavým hlasem, na který jsem si tolik zvykla, mi zašeptá do vlasů poslední sbohem, než se otočí zády a odejde do nastalé tmy, která ho pohltí... Navždy.