Boj o život

Prolog

Běžela jsem lesem, ani jsem nevěděla kam, ale utéct jsem musela. Hrozilo mi nebezpečí a to velké. Les byl okolo mě už tmavý, byla tma, byl už večer. Ze země vyčnívala spousta kořenů, které se leskly, protože předevčírem pršelo. Zemi pokrývalo i dost listí, ale tohoto jsem si nevšímala a běžela jsem jako o život. Jak nejrychleji jsem mohla. Honili mě – duše mě honili – a už mě skoro chytili, ale já jsem jim utekla do lesa. Pomyšlení na Jaspera a na Finiho mě pohánělo ještě k větší rychlosti. Nechtěla jsem, aby se jim něco stalo. Ne, to bych nepřežila. Ostatně asi z tohodle honění ani nevyjdu živá.

Co bude beze mě dělat Fini? Jak to vydží? Nezblázní se beze mě? Říká se přece, že drak když přijde o svého Jezdce, že se zblázní. Ale to by Fini neudělal. Je silný a ví, že je krutá doba. Navíc se o něj určité Jasper postará, dělala jsem si starosti a cítila jsem hluboko ve svém nitru bolest, že nevím, co je s Finim. Bála jsem se, že je v nebezpečí. Ale přeci drak by mohl zvládnout pár duší, začala jsem si říkat. CÍtila jsem, že můj kontakt nebo-li spojení s Finim už je minimální a že ho už skoro necítím. Z toho jsem byla nervózní. Fini neví, co se právě děje. On mě nezachrání, došlo mi a zrychlila jsem ještě a běžela dál.

Přemýšlela jsem, jestli mám riskovat rychlé otočení se za sebe, ale věděla jsem, že bych moc riskovala. Se svou šikovností bych zakopla o první vyčnívající kořen, noha by mi ujela a já bych upadla a zůstala bych ležet na zemi. Na Jezdkyni jsem nebyla tak šikovná.

Boj by byl prohraný, kdybych upadla. Stejnak už je, prolétlo mi hlavou, ale snažila jsem se tuto myšlenku zahnat, ale ve skrytu duše jsem to věděla. Neměla jsem šanci vyhrát. Dříve či později se unavím a zpomalím a oni mě chytí. Ale třeba mě už teď skoro dohnali. Co já vím. Musím to prostě risknout a ohlédnout se, určitě se mi nic nestane, dodala jsem si odvahu. Pootočila jsem svou hlavu s tmavě kaštanovými vlasy dozadu a propátrávala jsem okolí okolo sebe. U toho jsem neustále běžela a snažila se nezakopnout a neupadnout.

Kde jsou? podivila jsem se, když jsem duše nemohla nikde spatřit. Vždyť mě pronásledovali a honili mě. To už to vzdali? Nesmysl, pomyslela jsem si a ve mně zahlodal pocit nejistoty. Pěkně nepříjemný pocit a ošklivý. Takový zlověstný, jako předtucha toho, že se něco stane. Co když si povolali Jezdce s drakem? Drak mě lehce najde, zděsila jsem se a polkla.

Honili mě, určitě. Ještě jednou jsem pohlédla za sebe do černočerné tmy a nakonec jsem je spatřila. Byli asi 50 metrů za mnou. Běželi a rychle. Skoro už mě dohnali.

Musím přidat, jinak mě chytí, pobízela jsem se ještě k větší rychlosti, ale moje tělo bylo už unavené. Bylo zvyklé na běh, ale ne na tak dlouhý. Nikdy jsem moc nesportovala, dokud jsem nenašla vejce s Finim a nevylíhl se pro mě.

Uběhla jsem ještě asi 200 metrů, ale cítila jsem, že už nemůžu. Zpomalila jsem. Ohlédla jsem se a s hrůzou jsem zjistila, že mě už doháněli. Byli daleko asi 20 metrů. Nemám šanci jim zdrhnout, vždycky mě chytí, uvědomila jsem si. Věděla jsem, že toto přijde dříve nebo později, ale nijak jsem se s tím netrápila. Kdo věděl, že to přijde zrovna dneska, kdy jsem se šla vykoupat do jezera? Že si mě po cestě všimnou? To nemohl tušit nikdo, ale já ano. Měla jsem dávat větší pozor a rozhodně jsem neměla s Jasprem a s Finim zůstávat tak dlouho na tomto místě. Měli jsme se už dávno někam přesunout, ale neudělali jsme to. Už jsme si tady zvykli a líbilo se nám tu, ale to byla naše osudová chyba nebo spíše moje. Jasper si teď v klidu sedí a čeká, až přijdu. Určitě ho nenapadlo, že mě budou honit. Měli jsme poslechnout Finiho a odejít.

Nemohla bych použít kouzlo? Popohnalo by mě trochu, napadlo mě a pousmála jsem se. Věděla jsem, že už jsem vysílená, ale za pokus to stálo.