Vůně milionté zrady

Část 1.

     Vlny mě bijí neomylně do obličeje. Zakloním hlavu, přivřu oči a zhluboka se nadechnu. Najednou, jako kdyby mě někdo prudce zatáhl za mé křehké nohy, jsem se dostala pod hladinu. Zavřela se za mnou, dočista mě pohltila. Nekonečné ticho všude okolo mě. Mořské vlny mě chlácholivě hladí a obalují mě do neviditelného pláště zapomnění. Odevzdávám ji veškerou svou ostražitost. Teď už to záleží pouze na nich, jestli mě i tentokrát pustí zpátky mezi ostatní.
Z mrtvolných úst vypouštím malé bublinky, které okolo mě vytváří tunel mířící až do samého srdce moře. Zespoda ucítím lehké postrčení směrem k hladině. Už je bohužel načase.

     Rozhořené slunce zachází za obzor. Naposledy mě prohřeje svými paprsky. Seberu oblázek ležíc vedle mě. Kostnatými prsty jej pohladím a se zavřenýma očima ho hodím tam, kam ptáci míří. Tam, kam i sluníčko chodí spát. Černý pramínek vlasů si odstraním ze smutného oka, beze slova a skoro bez dechu pozoruji potemnělý obzor.
Z mého chvilkového snění mě vytrhlo zakřupání blízkého smrkového dřeva. Někdo s hlasitým dechem za mnou stojí. Ten někdo mi opatrně přehodil blankytnou deku přes snědá ramena a v tichosti se posadil vedle mě. Nemohla jsem nevědět, kdo to je. Nechal mě dále snít. 

     Cestou domu mi nesl tenisky, které byly samý písek. Opatrně jsem našlapovala na maličké kamínky, které se mi nepříjemně zabodávaly do bosých chodidel. Napjatě mě pozoroval a vyčkával, co ze mě vypadne. Studenýma rukama jsem držela deku u úst, rošťáckýma očima jsem po něm zašilhala. V tom okamžiku pookřál. Usmál se a nesměle si mě přivinul na svou silnou hruď. Mezitím se na obloze objevil věčný kamarád denního hřejivého úkazu.

     Nikdy bych nechtěla přijít o svůj cenný zrak. Už nikdy bych pak nemohla pohlédnout na hvězdy. Na ty světélka všech snílků, které ozařují nekonečnou cestu do světa klidu. Nemohla bych už vidět padat rudou hvězdu. Nemohla bych zdvihat ruce k obloze a melancholicky doufat, že se ji už konečně dotknu. Nemohla bych...

     Odvedl mě domů. Červené tenisky položil na nízkou zídku a zadíval se mi do smutných očí. Pohladil mě po vlasech. Nevěděl, co trápí mou ubohou duši, protože tušil, že to sotva vím já. Neptal se, jen přitiskl červené rty na mé vystouplé čelo a sladce mě políbil.