Eren

Ticho. A bílo.

To je to první, co každé ráno spatřím. A dnešek není výjimkou. Normální člověk by takový nátlak světla možná nevydržel. Normálnímu člověku by zdejší ticho přišlo nesnesitelné.
Však lidem, kteří tu žijí; lidem jako jsem já, to nevadí.

My taky nejsme obyčejní lidé…

Pomalu jsem se zvedl z postele a protřel si oči. Líně jsem došel k zrcadlu a podíval se na svůj odraz.
Černé havraní vlasy, šedé studené oči, nepřirozeně bledá pokožka… takoví tu jsou všichni.

Dotkl jsem se svou studenou rukou ještě studenější tváře.

Zvláštní… nikdy jsem nezažil teplo letního počasí. Jaké by to asi bylo, stát na zelené trávě?
To nejspíš nikdy nezjistím. Jsem povinen převzít žezlo po mém otci a stát se tak novým králem Zimy. Pak budu nadosmrti odsouzen k papírování a zajišťováním zimy pro lidský svět.

S povzdechem jsem se odvrátil od zrcadla a přešel ke dveřím na balkón.
Netrápím se tím, že mám na sobě jen obyčejné krátké triko. Zima mi přece nebude.

Otevřel jsem dveře a přešel k zábradlí.

Zrak mi spočinul na nemalé usedlosti pode mnou. Toto místo se skládá z mnoha domů, obchodů a různých trhů, pár kluzišť a kostela. A nad tím vším se tyčí ledový hrad, z jehož balkónu právě koukám.
Obyvatelé touhle dobou nejsou moc aktivní. Přeci jen… je u moci Léto. Ale já tento čas moc rád trávím u hranic. Vždycky mě bavilo se dívat na zelené stromy, na květiny a zvířata, která bych v zimě jen tak nespatřil.

Svůj zrak jsem přesunul na hranici mezi naší usedlostí Zimy a lidským světem, která odsud byla v dohledu. Po chvilce jsem rychle opustil balkón a převlékl se.

Vyšel jsem ven a rovnou jsem si to zamířil do stáje pro svého koně. Pak jsem s ním tajně vyšel zadní bránou.
Otec nesmí vědět, že trávím čas u hranic.

* * *

Pomalu jsem otevřel oči, ale hned je zase rychle přivřel. Tolik světla… kde to jsem?
Když jsem se konečně rozkoukal, nemohl jsem věřit svým očím.

Sníh. Hodně sněhu.

Zděšeně jsem se začal rozhlížet kolem sebe. Jak jsem se sem dostal? Pamatuji si, že jsem opustil usedlost Léta, vydal se do světa lidí a… letěl jsem kolem usedlosti Zimy. To to vysvětluje, jedna z jejich sněhových bouřek mě musela stáhnout skrz jejich hranice.
Nikdy v životě jsem sníh neviděl. Je krásný. A studený. Podíval jsem se na zem. Kolem mě začal sníh tát a objevovala se zelená tráva.

Co budu dělat? Měl bych se vrátit zpět a pokračovat v rozdávání slunečních paprsků pro svět.
Začal jsem se zvedat, ale v tom jsem uslyšel křupání sněhu.

Vzhlédl jsem.

Zrak mi spočinul na muži s černými vlasy a na pohled malou postavou. Oči měl šedé, jako dva měsíce při úplňku a jeho pleť se velmi podobala sněhu samotnému.
Takhle tedy vypadají obyvatelé Zimy… vždycky jsem je chtěl vidět.

Ale nejen to.

Na něm bylo něco zvláštního, něco mnohem víc, než jeho nepřirozený vzhled. Ten pohled… ten způsob,
kterým se na mě koukal…

„Kdo jsi? Z jakého období pocházíš?“ zeptal se mě a dál si mě podezřívavě prohlížel.

Otevřel jsem pusu, ale žádná slova se neozývala. Místo odpovědi jsem se podíval na jediný kousek trávy pode mnou.