Upír? CO?

Poznání.

Sluneční paprsky.... Ostře zaútočily na mé víčka. Promnula jsem si rukou oči a zívla... Byl včerejšek sen? Pootevřela jsem oči jen opatrně a koukla na protější zeď... "Tak to sen nebyl" .. řekla jsem tiše pro sebe. 

"Dobré ráno!" ozval se nadšený hlas od okna,moc dobře jsem věděla,kdo to je.. Vyskočila jsem do vzduchu a padla na zem. "Co co co!" chaoticky jsem na ní koukala. 

"Achjo...Lidi..." nadechla se zhluboka a...Nevím,jak to vysvětlit... Najednou jsem stála čelem proti oknu a oči mi oslepilo slunce. Ona mě zezadu držela a já se nemohla pohnout Její horký dech jsem cítila na krku.. 

"Neboj se prosím... " řekla skoro tiše,jako myška. Tak zranitelně. 

"Já...To nejde říct...A udělat.." ucítila jsem,jak sevření povolilo...Otočila jsem se v něm čelem k ní a zadívala  se jí hluboko do očí. 

"Slibuji,že ti neublížím. A já sliby plním" řekla nevím proč... Cítila jsem se najednou.. Jistě. Tak,že by se mě opravdu nedotkla. 

"Tak fajn ale potřebuju,aby si mi řekla pravdu o pár věcech.." řekla jsem a sedla si na parapet. Zapálila jsem si cigaretu a vyfoukávala dým ven. Potřebovala jsem cigaretu,tak moc. A podle jejího výrazu..Jí to nevadilo.

"Na otázky bude času hodně.." řekla a dívala se na mě zkoumavě. 

"Regino...Kdo jsi?" zeptala jsem se a koukla na ní. 

"Jsem.." na chvíli se odmlčela... Přemýšlela nejspíš nad odpovědí. "Jsem osoba,co ti změní život. " řekla odhodlaně a čekala na můj výraz. Evidentně,jí musel připadat hodně zábavný,když se začala smát... 

"Promiň,jen mě baví,jak mě bereš vážně. " řekla a snažila se úsměvu bavit. "Alex klid..Jsem vlastně obyčejná holka,žena,co žije na téhle planetě. Jen se trochu odlišuji stravou a sílou... Víš,abys trochu pochopila naší rasu... Musíš odpustit od strachu a od všeho,co jsi o nás doposud slyšela. Protože,hodně věcí jsou velké lži a hodně věcí má správnou myšlenku ale též jsou přehnané. Viděla jsi včera mou proměnu... Viděla jsi něco takového někdy? Ne že ne? Protože,takhle pravdivý obraz ti televize nikdy nedá. Též,jako strava. Pijeme krev. Ano. Ale má to čistě fyzické a vlastně přirozené důvody. Naše tělo se obnovuje,je dvakrát výkonnější než to lidské. Naše buňky se znovu a znovu obnovují." dořekla a zadívala se na mne. Já zrovna dokouřila a típla cigaretu. Nevěděla jsem,co říct.. Tak jsem se na ní jen podívala. 

"A jak do toho zapadám já?" zeptala jsem se.

"Ty si v tom právě neměla vůbec být.." řekla a nadechla se. "Lidi o nás nesmí vědět,pokud nejsou před proměnou nebo je naše komunita nevyužívá..Jsou totiž dárci,co nám krev dávají. Jenže ti jsou..Zmanipulováni. Upíři jsou manipulátoři... Stejní,jako lidé ale mnohem lepší. Není v tom magie ale věda. No.... Ale ty jsi jiná. " řekla Regina a chytla mě za ruku.

"Jak jiná?" zeptala jsem se.

"Nedokáži tě zmanipulovat.. Což znamená,že jsi odolná vůči těmhle upířím schopnostem..Je jich totiž mnohem více..Nemohu tě tudíž jen tak nechat jít. Aniž bych se o tobě víc nedozvěděla.." řekla a usmála se. Ten její pohled a ty její rty...Bože,jak moc mě.. Ne!

Vytrhla jsem se jí. "Mám hlad.." řekla jsem a koukla na dveře. "Já taky.." uchechtla se. Tak jsem s ní vyrazila dolů do velkého sálu a jídelny... 

Hned,jak jsem tam došla..Musela jsem se nadechnout. Protože na křesle ležela Viktorie. Ano..Ležela,tam takovým specifickým lehem,jedna noha jí padala z křesla a druhá byla opřená o opěradlo. A házela si s míčkem.. "Postřeh člověku!" hodila ho z ničeho nic po mě a já samozřejmě mu uhla. "Na tohle fakt nemám náladu..." řekla jsem a dívala se na ní. Uviděla jsem ten mírně zvednutý koutek rtů. Vstala během desetiny sekundy a došla ke mě.Zezadu mě obešla a jako by...Si ke mě čuchla?!

"Kolik,že ti je?" optala se zaujatě.

"17" řekla jsem a kousla se do rtu.

"Hm... Mladistvá a kouří? Navíc nacházejíc v nebezpečné společnosti bez doprovodu rodičů?" uculila se.

Prudce jsem se otočila a zadívala se jí do rudých očí. No rudo-hnědých. Přiblížila jsem se skoro,tak že se naše rty mohly dotnout. Jen jeden krok.

"Víš .... Kam s těmahle kecama můžeš!" zasyčela jsem a chtěla jí odstrčit... Ale chytla mě za zápěstí a silně ho stiskla...Klekla jsem na kolena se žalostným kvíknutím. Au au au! Doprdele au!

"Ubohá Viktorie... Už ani člověk se tě nebojí. " zasmála se Regina,když k nám přistupovala s talíři a dávala je na stůl. "A raději jí pusť " ... Hned po tom mě pustila. Jako by se jí Viktorie bála.Promnula jsem si zápěstí a sedla si ke stolu...A hladově jsem se do toho pustila...Bylo to šíleně dobrý!!! 

"Dostala jsem z ní hlad..." řekla Viktorie a odkráčela pryč. 

"Děkuji!" řekla jsem ještě s plnou pusou...