Panenka z masa a kostí

Zachránce

Právě jsem dorazil sem. Do opuštěného lesa daleko za městem, kousek od staré rozpadlé továrny. Bylo tu pusto, až mě z toho mrazil v zádech nepříjemný pocit. Stiskl jsem pevně svůj foťák doufajíc, že mi to dodá trochu odvahy a vykročil jsem hlouběji do lesa.  Jakmile jsem byl dál od kraje lesa došlo mi, že je tu podivné ticho. Žádné cvrlikání ptáčků, žádné zvuky šustění listí. Hrobové ticho. Přišlo mi to hrozně nepřirozené, ale vždycky jsem snil o tom, jaké fotky tu mohu pořídit a nehodlal jsem se svého snu tak lehce vzdát. Přeci jen bojím se dost často a téměř všeho. Klacky pode mnou křupaly nahlas, znělo to jako lámání kostí. Měl jsem strach se nadechnout nebo otočit. Měl jsem strach ze všeho. Vyhýbal jsem se větvím a pavučinám co to šlo, ale les byl téměř nedotčený člověkem. Žádná vyšlapaná cesta. Žádná velká skulina mezi stromy. Jen hustý tmavý les. Koruny stromů dál od kraje odmítaly propouštět sluneční svit. Musím se dostat doprostřed. Slyšel jsem totiž, že je tam to jedno z nejkrásnějších míst u nás v kraji. Přestal jsem se trochu soustředit a zakopl jsem. Spadl jsem dopředu a když jsem se sbíral ze země, došlo mi to. Byl jsem tam. Uprostřed toho temného lesa to vypadalo úplně jinak. Stromy tam byly řídké, zem pokrýval hustý mech jako chlupatý a měkký koberec. A bylo tam průzračné jezírko. Byl jsem tou scenérií doslova okouzlen. Pokračoval jsem dál když v tom koutek mého oka zachytil něco pro pustou krajinu absolutně nepřirozeného. Člověka. Pomalu jsem se otočil, nevěděl jsem co čekat. Seděla opřená o strom, ústa pevně semknutá. Vypadala, že si mě ani nevšimla. "Hey!" zamával jsem na ni a doufal odpověď. Nic. Dýchá? Je vůbec živá? Přišel jsem k ní blíž a zkontroloval jí pulz. Srdce tepalo. Dýchala. "Jsi v pohodě?" Zkusil jsem k ní promluvit znovu. Bez odpovědi. Pokrčil jsem rameny a rozhodl jsem se splnit pro co jsem přišel. Ale čím déle jsem cvakal a ona pořád jen tak seděla, tím více jsem nad tím přemýšlel. Došlo mi, že jsem si ji ani pořádně neprohlédl. Přišel jsem k ní blíže. Měla obrovské modré oči, které ale vypadaly prázdné. Dlouhé hnědé vlasy s nádechem zrzavé. Malinkaté pihy jí zdobily nosík a jinak porcelánovou pleť. Byla hubeňounká, drobná a vypadala dost křehce. Její ruce byly studené jako led. "Jestli něco neřekneš nebo se nijak nepohneš, vezmu tě k sobě domů ano?" Žádná reakce. Povzdychl jsem si. Nevypadala zraněná, opravdu to spíš vypadalo jako kdyby ji tam někdo posadil. Každopádně můj doktor už otevřeno neměl, takže jsem ji musel u sebe nechat přes noc. Opatrně jsem ji vzal do náručí, měl jsem strach abych jí nějak neublížil. Nereagovala, jako by ani nebyla člověk. Podíval jsem se na ni ve své náruči. Byla opravdu krásná. A nehnutě zírala pořád před sebe, jako když seděla u stromu odkud jsem ji zvedl. Prodrat se s ní lesem bylo nadmíru těžké. Vůbec nespolupracovala. Moje zesláblé ruce nabyly domu, že je pro mě čím dál tím těžší. Jako by těžkla každou vteřinou. Musel jsem párkrát opravdu zastavit a položit ji. Byl jsem rád, že měla na sobě aspoň oblečení, protože už tak lidi na mě koukali jako na úchyla. Doma jsem ji, byť to pro mě bylo opravdu těžké, převlékl a umyl. Poté jsem ji opatrně položil do postele a přikryl. Nevypadala, že hodlá zavřít oči. Povzdechl jsem si znovu. Doufal jsem, že doktor mi poví co s ní je. Pokusil jsem se opatrně zavřít rukou její oční víčka a povedlo se. Přemýšlel jsem o ní celou noc. Jaké to pro ní je? Je jí to nepříjemné? Myslí si něco? Cítí vůbec něco? Myšlenky mi vrtaly hlavou celou noc a nedovolily mi zamhouřit oči. Až okolo čtvrté hodiny ráno jsem odpadl z naprostého vyčerpání.