Cesta draka

II.

  Bouřka nepřestávala, ba naopak. S každou další minutou sílila. Kapky deště bušily na skalní stěnu, jakoby se chtěly dostat k tomu malému, žlutému klubku šupin. Naštěstí byla jeskyně dost velká a tak na něho kapky neměly ani tu nejmenší šanci sáhnout. A tak jediný kdo se k našemu malému hrdinovi dostal na kůži, byl vítr studený jak smrt samotná. Venku obloha blýskala víc, než milion Trnotřpytů, kteří střílí blyštivé ostny ze zad.

  Najednou se vše ztichlo a chvíli se vůbec nic nedělo. Prostě jen ticho a chlad. Bál jsem se. Nebyl tu se mnou nikdo kdo by mi mohl pomoct. Vypadá to že bouře po pár hodinách konečně pominula a měl jsem tak šanci sejít na pobřeží a sehnat si něco k jídlu. Opatrně jsem přišel k okraji jeskyně a nakouknul dolů. Přímo podemnou byl prudký svah až na pláž. Bylo by ale až moc nebezpečné sejít dolů po svých a tak jsem věděl co se musí za pár chvil stát. Musím se naučit plachtit.

  Nervózně jsem přešlapoval z místa na místo a přesvědčoval se "To nic...vše bude v pořádku. Prostě jen skočíš a roztáhneš křídla. Na tom není co pokazit..". Po chvíli můj mozek nabral dost sebevědomí a kuráže na to, abych to vážně udělal. Postavil jsem se do středu jeskyně, odhodlaně přivřel oči a rozběhl se. Bylo těžké takhle běžet dost rychle protože mi křídla všude překážela. Cítil jsem jak moje pařáty dřou o kamennou zem. Na posledním kroku jsem zavřel oči a odrazil se. Věděl jsem, že by nebylo příliš běžné aby se dvou denní mládě naučilo plachtit nebo dokonce létat. Měl jsem tak velmi malou šanci na to, že bych takový pád přežil.

  "Teď nebo nikdy..'' 

  Když jsem otevřel oči, nevěřil jsem tomu. Čekal jsem že před sebou uvidím tak dračí nebe, ale místo toho jsem viděl to samé nebe, co bylo nad mou hlavou vždycky. Vystrašením jsem se ani nehýbal. Po chvilce jsem se kouknul na svoje křídla. Byly roztažené a svou hnědou barvou dělali krásný kontrast na světle modrém nebi. Nadnášel mne oceánský vítr a tak jsem mohl bez větších problému plachtit. Pomalu jsem začal křídly mávat nahoru a dolů a začal pomalu stoupat. Věděl jsem že ve vzduchu nevydržím dlouho, tak jsem se radši chystal na tvrdé přistání. Najednou se nademnou ozval dračí řev a z oblaků se na mně nějaký okřídlenec vrhnul. Popadl mně do pařátů a řval mi přímo do obličeje. Jeho tesáky jsem měl kousek před svím čumákem a bál jsem se, že mi ublíží. Drápy měl tak ostré, že mi jedním poškrábal levou nohu. Ihned ale přestal, zastavil se i se mnou ve vzduchu. Byl asi dvakrát větší než já a sílu měl za sto. 

    "Ty...ty nejsi Břitvozub." Ozval se klidným hlasem. Vyděšeně jsem na něho zíral. Konečně jsem měl větší šanci si ho prohlédnout. Vetšina těla byla pokryta lososově růžovými šupinami. Mohutná zelená křídla se postupně měnily na modrou až tmavě modrou. Roh na čumáku a drápy se chlubili zelenou barvou a jeho oči byli křiklavě modré. Kolem za čelem měl taky takový límec. Ale byl tvořen pírky, které přecházely ze zelené na tmavě modrou, stejně jako ty které zakončovaly dlouhý ocas. A spodní strana břicha byla opět zbarvena od zelena do tmavě modré.

  "Ty nejsi Břitvozub!" Zopakoval hlasitěji a pustil mne do vzduchu. Zmateně jsem kolem sebe začal máchat křídly a snažil se udržet na obloze ale i přes tu všechnu námahu jsem začal padat. Jakmile to větší drak viděl, vrhl se střemhlavým letem pro mne. Myslel jsem že to nepřežiju. Padal jsem totiž až moc rychle. Zbývalo mi pár metrů od země. Pár metrů do zdřejmého konce mého krátkého života.

----------------------------------
Vypadá to, že se do hry dostal další hráč. O koho jde přesně se dozvíte v další kapitole.