Cesta kolem světa za 80 dní

,,Laro, obchody jsou teď obzvláště dobře, co by sis přála?"

,,Tati, nic nechci. Vždyť už všechno mám."

,,Ale no tak. Vždyť tě vždycky lákalo cestování."

,,To sice ano, ale... víš, chci něco originálního. Chci něco, co jsem ještě nezažila."

,,Cestu kolem světa?" zavtipkoval otec.

,,A za 80 dní, že?" zasmála se Lara ,,pa, už musím jít."

                                          •  •  •

Můj táta mi vždycky splnil vše, co jsem si přála, ale netušila jsem, že to vezme vážně. Ano. Právě stojím v letištní hale a společně s mámou a tátou čekáme na odlet do Francie.
Několik metrů od nás stojí nějaká obyčejná rodina se třemi dětmi. Zaslechnu, jak nejstarší, asi dvanáctiletá dívka říká, že se nemůže dočkat odletu do Francie. Že už se strašně těší. Její sourozenci jí nadšeně přikyvují a jejich rodiče se nad tím pousmějí.
A přesně tohle jsem nikdy nezažila. Nikdy jsem nezažila nadšení z dárků, nebo toho, že někam jedeme. Nikdy, protože se to pro mne stalo rutinou. Stalo se pro mne rutinou to, že když si o něco řeknu, ať už je to cokoli, vždy to dostanu. Jsem dcerou bohatého podnikatele. Nedokážu se z ničeho doopravdy radovat. Ony, ty normální rodiny, mají radost, když mohou svým dětem něco dopřát a děti se z toho upřímně radují, protože něco takového nezažijí každý den. Ale já ano. Už odmalička jsem takto zvyklá a chtěla bych zažít tu radost, kterou jsem nikdy neprožila.

Francie je krásné a elegantní město, pro mne je to však už úplně obyčejné, jelikož Francii navštěvujeme téměř každý rok. Pokaždé navštěvujeme to stejné místo, takže už se tu docela slušně vyznám.
Všechno stojí na svém místě. Za těch jedenáct měsíců se tu nic nezměnilo. Rodina, kterou jsem potkala již na letišti, právě vychází z vedlejšího a levnějšího hotelu. Děti nadšením ani nedýchají a każdou chvíli se ozývá radostné: ,,Jé!!! Jů!!! Hele, dívej!!!"
Jaké to tak asi je mít ze všeho velkou radost jako oni?

Procházím se známými ulicemi Paříže a hledám něco zajímavého. Zaujme mě moje oblíbená parfumerie, kterou navštěvují pokaždé, když tu jsme.
Vstoupím dovnitř. Kromě nových kolekcí parfémů se tu nic nezměnilo. Prohlížím a zkouším vůně, nakonec koupím jeden parfém s jahodovou vůní a jdu zase dál.

O týden později:

Právě sedím v pizzerii a čekám, až mi donesou moji objednávku. Do Itálie jsem se docela těšila, ale zase nic moc originálního. Čekala jsem něco víc. Kromě pizzy, špaget, písku, palem a slané vody tu nic není.
Po odpočinku si jdu zaplavat. Tahle činnost mně kupodivu baví.
Plavu v moři a pak se začnu potápět. Potápím se do hloubky a a sbírám mušle a kamínky, které jsem našla na dně. Sem tam se mihne nějaká rybka, ale jinak je pod vodou naprostý klid. Občas vyplaví nad hladinu, abych se nadechla, ale jinak si plavu v moři.
Zase jsem se vynořila a rozhlédl a se. Obloha se začala zatahovat a já jsem byla od břehu docela dost daleko. Plavala jsem tedy králem zpět. Když už jsem byla natolik blízko, abych nohama došáhla do jemného písku, postavila jsem se a byla mi docela zima. Na kůži jsem ucítila studené a pichlavé kapičky vody. Začalo pršet a taky trochu foukat. Rychle jsem vyběhla z vody, vzala jsem si svoje věci a běžela se do hotelu.

Ráno jsem se probudila v Italském hotelu. Věci jsem už měla sbalené a tak jsem se rychle převlékla a šla jsem na snídani.
Asi o hodinu později jsme už seděli v letadle a čekali na odlet. Nervózně jsem si prohrávala s náramky na ruce a o chvíli později nám letuška oznámila odlet.
Vznesli jsme se. Bylo to jako vždy, až na to, že tu panovala až moc veselá atmosféra a jenom já jsem měla takový divný pocit. Zanedlouho jsem usnula.
Když jsem se probudila, rodiče spali a ostatní lidé v letadle si buď četli, nebo si povídali s ostatními.
Začala se mi točit hlava a a měla jsem pocit, že se letadlo třese. Asi to nebylo daleko od pravdy.
Letadlo sebou prudce trhlo a já jsem vykřikla. Ucítila jsem prudký závan větru a čím dál větší hluk. Letadlo padalo dolů. Zatmělo se mi před očima.
Neslyšela jsem nic. Bylo úplné ticho. Pak jsem uslyšela tlumené tóny známé hudby a pomalu jsem otevřela oči. Seděla jsem ve vlaku se sluchátky v uších.
Najednou jsem si vzpomněla. Jedu na prázdniny za svojí tetou a tohle byl jenom sen. Francie, Itálie,... Byl to jenom sen.
Podívala jsem se z okna a okolní krajina mi napověděla, že už jsem tu. Vlak pomalu zastavoval.

Tak to je konec mé jednodílovky do soutěže. Pokud to v soutěži nebude mít nějaký extra úspěch, asi to smažu, protože to podle mně ani nevypadá, jak by to vypadat mělo. No, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.