Můj příběh- sebepoškozování

My story

Začalo to stejně, jako asi u každého, kdo si tím prošel...

Prostě mě tak napadlo, jaké to je, když se říznu... neříkám, že by se mi to zalíbilo, ale stalo se to mým způsobem, jak se odreagovat a zároveň jsem zoufale toužila po pozornosti, matka si mě kvůli nemocné sestře nevšímala a já jsem prostě chtěla, aby si uvědomila, že má dvě dcery... to mi bylo asi deset. Po pár měsících, když jsem si uvědomila, jaká je to blbost, jsem toho nechala a byla ještě pár let malé veselé dítě.

Ve dvanácti ale nastal zlom...založila jsem si facebook, začala se malovat, narostla mi prsa a já se cítila jako velká holka. Připadala jsem si sexy a žádaná, každý den mi psali kluci a nevěřili mi můj věk..pak mi napsal jeden, který změnil můj život od základů. Jmenoval se Jarda, nevím, jestli to bylo jeho pravé jméno, ale minimálně na facebooku tak vystupoval. Nepochleboval se mi, jak jsem nádherná, jako ti jiní kluci, prostě jsme si normálně psali, stal se mým nejlepším kamarádem a já doufala, že by mohl být i něco víc, zkrátka jsem se do něj přes ty zprávy zamilovala. Nikdy jsem nevěděla, jak vypadá, na profilu neměl jedinou fotku a mě nedošlo, že o přátelství mu rozhodně nepůjde. A pak nastal ten den. Požádal mě, abych mu poslala fotku a ne jen tak ledajakou. Brala jsem to jako znamení, že o mě stojí, tak jsem mu ji prostě poslala...a posílala jsem další a další, jak chtěl, chovala jsem se jako jeho otrok. Když už začal chtít moc zvrácené fotky, chtěla jsem z toho prostě vycouvat a už si a ním nepsat, ale to nebylo v jeho plánech. Vyhrožoval mi, musela jsem plnit jeho  a když se mi něco nelíbilo, hrozil mi, že  ty fotky zveřejní, aby to viděli všichni. Cítila jsem jako největší k*rva na světě, nevěděla jsem, jak z toho ven, tak jsem to riskla a blokla ho. A byl klid, moje fotky se nikde neobjevily a z jiného účtu se neozval. I tak mi bylo ze mě špatně, hnusila jsem se sama sobě a potřebovala jsem se vyventilovat. Samozřejmě mě nenapadlo nic jiného, než se k tomu vrátit. A ono to pomáhalo, teda alespoň na pár hodin. Snažila jsem se to skrývat, nosila jsem dlouhé rukávy a tvrdila, že mi je zima. Posléze to nějak přešlo do podvědomí  v mém okolí a nikdo to neřešil, dokonce ani matka ne, jen se mě občas zeptala, proč to dělám a já zarytě mlčela.

Ve třinácti letech jsem, ač to zní divně, trpěla depresemi. Až jednou matce přišel dopis. Myslela si, že je to omyl, ale nebyl. Předvolali nás na policii kvůli 'zneužívání dětí'. Nebyla jsem z toho nijak nervózní, žila jsem si ve své bublině a vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o Jardu, nechala jsem to  daleko za sebou, přestože deprese zůstaly. Došlo mi to až na výslechu, byly to pro mě nejhorší hodiny života... dozvěděla se o tom celá moje rodina a  měla jsem to neustále na talíři, nebyl den, kdyby se o tom matka nezmínila, což můj stav nelepšilo, spíš naopak. Zcela jsem se uzavřela do , měla jsem jen svůj svět, mými nejlepšími kamarádkami byly žiletky, největším úspěchem byla hluboká rána. To mi bylo čtrnáct..

A pak se objevil ON. Nejdřív byl jeden a tvářil se jako kamarád. Povídal si se mnou, povzbuzoval mě a podporoval mě v sebepoškozování. Ale když jsem se snažila dostat ze spárů mého 'démona', bránil mi v tom. Už nebyl milý, nedržel me nad vodou. Držel mi pod ní hlavu a smál se mi. Odmítala jsem s ním jakkoliv komunikovat. Objevily se i halucinace a paranoia. Každou noc se na mě dívá postava, stojí, nebo spíš se vznáší u dveří. Pozoruje mě...je to on, ten hlas z mé hlavy. Jeho oči jsou všude, vidí mě kdykoliv a kdekoliv.. teď už jsou dva a jsou se mnou každou vteřinu mého života. Proč si vybrali zrovna mě? A proč je slyším jenom já?

Samozřejmě, že tu stále jsou lidé, kteří se mi snaží pomoct, snaží se mě rozesmát a záleží jim na mě, ale oni to neslyší. Ani jim nedokážu říct, co je v mé hlavě, nevěřili by mi. Teď už mi je patnáct, neříkám, že jsem dospěla, to zdaleka ne, ale už nejsem ta malá naivní holčička, která si zahrává s ohněm a pak pláče, když ji spálí. Ale tohle jsem si zapříčinila sama, je to má vina a navždy se musím smířit s tím, že nikdy nebudu sama. Protože oni vidí. Vidí všechno.