Obvinění

Prolog

,,Ne, prosím, prosím, ne!" křičela jsem a po obličeji mi stékaly pořádné proudy slz. Nevěděla jsem co dělat. Všechno mi naráz přišlo k vzteku. Rozběhla jsem se k soudci, starostovi a těm jeho hloupým kumpánům, abych mu dala pořádnou nakládačku za to co rozhodli, ale než jsem se stihla pořádně rozběhnout, lidé kolem mě chytli za ruce a drželi mě. Mezi tím jsem viděla, jak mou matku už vedou.
,,Ne, to nemůžete, pusťte mě!" Byla jsem celá zoufalá. Zadívala jsem se naposledy na svou matku a ta se na mě usmála. Začala jsem plakat ještě více než předtím.
,,Mami....prosím neopouštěj mě" řekla jsem svým vyčerpaným a zcela bezmocným hlasem.
,,Ale já tě nikdy neopustím..." usmála se na mě a po tváři jí začala stékat slza.
,,Vidíte? Je to jistá čarodějnice! Slyšeli jste to všichni? Řekla, že ji nikdy neopustí! Čarodějnice! Na hranici s ní!" zakřičel jeden z vesnice.
Celý dav lidí začal naštvaně pokřikovat. ,,Na hranici! Na hranici!" Jakmile začali skandovat, pustili mě.
Začala jsem křičet jak nejvíce jsem mohla.
,,Prosím ne, ne, to ne, prosím, ne, nemůžete mi vzít mou mámu, prosím!" Ale sama jsem se pořádně neslyšela.
,,Prosím..." řekla jsem ještě, ale nikdo to stejně neslyšel stejně jako předtím. A kdyby? Tak nic, všichni byli proti ní a navíc já jsem jen dítě, které nic nezmůže. To se rovnou můžu schovat do kouta a tam si potichu brečet s hlavou v dlaních.
Viděla jsem, jak ji tam vedli. Ruce spoutané a skupina lidí co ji drželi, aby neutekla. Nemohla jsem se na to dívat...začínala jsem být úplně zoufalá. Začala jsem vzlykat, všechny vnitřnosti se mi stáhly k sobě a cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Začali ji přivazovat a mé vnitřnosti na tom byly čím dál hůř. Byla přivázaná, vypadalo to jako dost pevný uzel, takže i kdyby měla nějaký plán na útěk, určitě by ten uzel nerozvázala. Cítila jsem napětí ve vzduchu. Očekávání ostatních. A já...já malá holka, v tento den přijdu o posledního svého příbuzného. Moji matku.
Starosta přesdstoupil před nás a spustil.

,,V tento den jsme se tu sešli, abychom vykonali důležitý čin. Všichni ji známe, tu zrádky-" ani to nedořekl a já jsem začala křičet.
,, Má matka NENÍ-ŽÁDNÁ-ZRÁDKYNĚ!" vyštěkla jsem na něho a jsem si jistá, že kdybych stála přímo u něho, tak bych mu do toho jeho obličeje ještě plivla.
,, Chceš za ní?" řekl smrtelně tichým hlasem.
,, Určitě ne! Tak buď zticha!" zasyčel na mě. Zůstala jsem tiše stát. Samozřejmě jsem měla hlavu plnou drzých odpovědí, ale rozmyslela jsem si to. Mezitím pokračoval.
,, -takže máme rozhodnuto! Podpalte to..." než jsem stačila zareagovat, už drželi v ruce pochodeň ,,Ne!" Zakřičela jsem se slzami v očích, ale bylo pozdě.
,,Sbohem má dceruško, nezapomeň na mě..." řekla a svým laskavým obličejem se na mě usmála. To bylo poslední co řekla.
,,Ne, prosím, zastavte to! Prosím.." křičela jsem a přitom mi tekly slzy proudem. Byla jsem tak slabá a bezmocná, že se mi podlomila kolena a spadla jsem. Začala jsem bušit pěstmi do země, ale nadarmo. Měla jsem tak napuchlý obličej od pláče, že jsem nic neviděla a za chvíli jsem přestala naprosto vnímat vše kolem sebe až na ten srdcervoucí křik mé matky, který byl tak silný, že mi málem praskly ušní bubínky. Ale na tom mi nezáleželo, už mi bylo jedno co se mi stane. Bylo mi jedno co se stane s mým životem.
Lehla jsem si na zem a neodvážila jsem se na ni podívat, já-já jsem nemohla. Plakala jsem, bouchala pěstmi do země a vzlykala u toho.
Nakonec to skončilo a já jsem se zmohla jen na dvě smutná slova, která jsem chtěla zakřičet do světa.
,,Upálili ji" řekla jsem.