Obvinění

1. Kapitola

Seděla jsem tam strašně dlouho. Po incidentu všichni jásali a já jsem to nemohla poslouchat.
Potom se všichni rozešli, jakoby to byl normální den, ale já jsem tam byla. Seděla jsem tam na zemi, plakala a nalhávala jsem si, že jsem něco mohla udělat. Ale nemohla, sama jsem to věděla. Jen jsem si to dávala za vinu.
Musela jsem něco dělat, slíbila jsem si, že všem dokážu, že neměli pravdu, a že moje matka byla normální, hodná a laskavá žena.
Možná si jen vymysleli, že je čarodějnice, protože moje matka byla lékařka. Léčila různými bylinami a já jsem jí pomáhala. Stala se lékařkou, aby mohla pomáhat lidem. Aby byli šťastnější a oni...oni se jí takhle odvděčí. Neměli ani pořádné důkazy.

Moje pocity smutku nahradil vztek. Chvíli jsem tam ještě seděla a mluvila jsem k mé matce. Možná to zní divně, ale já jsem musela, pomáhalo to. Potřebovala jsem se s ní ještě rozloučit. Po chvíli strašného smutku jsem si řekla, že odtud musím pryč. Tak jsem se zvedla a šla jsem.

Otevírala jsem dveře našeho skromného domku. Šla jsem do svého malého pokojíčku a odtamtud jsem si vzala starší zaprášenou brašnu, kterou jsem od své maminky dostala. Je docela prostorná, takže se do ní vejde celkem dost věcí. Přešla jsem ke své posteli a vzala jsem si z ní malou dečku, abych se měla čím přikrýt až mi bude zima. Namáčkla jsem jí do spodu brašny tak, aby zabírala málo místa. Vyšla jsem ze svého pokojíčku a šla jsem směrem ke kuchyni.

Odtud jsem si vzala od každého druhu pár bylinek pro případ, že bych něco z toho potřebovala a zastrčila jsem je do zvláštní kapsy, kterou mi tam maminka přišila. Popadla jsem ještě měch na pití (samozřejmě plný), abych měla z čeho pít a do mé vyřezané krabičky ze dřeva jsem si zabalila trochu větší zásobu jídla. Otevřela jsem naši skříňku a z tama jsem si vzala dřevěnou misku, lžíci a hrneček.

Všechno jsem to dala do brašny a šla jsem ještě do místnosti kde jsme měli uložené oblečení. Tam jsem si ještě vzala nějaké to náhradní oblečení, obula jsem si boty a už jsem chtěla jít, ale pak jsem si vzpomněla na peníze. Neměli jsme jich moc, ale teď už je nikdo kromě mě potřebovat nebude. Vzala jsem naše zásoby peněz, strčila jsem je do koženého váčku a všechno jsem to zastrčila do brašny. Vyšla jsem na práh domu a rozloučila jsem se.

,, Sbohem domove, sbohem má maminko..." zase mi začli slzet oči a ani bych nemusela říkat, že slzy se prostě draly na povrch. Podívala jsem se naposledy na náš domek se zahrádkou a už jsem chtěla jít pryč, ale pak jsem uslyšela frkání. Jakoby tam někde byl kůň. Vešla jsem zpátky do domku a přešla jsem jím až na zahrádku a tam jsem ho uviděla. Nemohla jsem tomu uvěřit, kůň v naší zahradě.
No, počkat, je vůbec náš? No...teda můj? A jak to, že jsem si ho dřív nevšimla?
A naráz se mi hlavou začalo honit tolik otázek, ale na žádnou jsem neznala odpověď.

Popošla jsem k němu blíž, abych si ho prohlédla. Chodila jsem kolem něho abych si všímla každého detailu. Byl hnědý jako lískový oříšek. Hřívu měl o něco světlejší než tělo a u kopyt se mu kůže jemně zbarvila do kaštanově hnědé. Měl na sobě už celý postroj a vybavení. Takže kdybych s němu chtěla něco připevnit klidně bych mohla.

Potom jsem k němu natáhla ruku, abych ho mohla pohladit, ale cukl sebou.
,,Ššššš...neboj se mě" řekla jsem mu jemným hlasem. Podruhé to šlo lépe. Když jsem k němu natáhla ruku, už se nechal. Přišla jsem k němu ještě blíž, abych si všimla jeho očí.
Opravdu nevím jak je to možné, ale podobaly se mé matce. Jeho oči byly jasně zelené. Bez jakékoli jiné šmouhy nebo tečky jinak. Byly úplně čisté.

Ale už dost, musím zjistit čí je. Podívala jsem se kolem, ale žádný vzkaz nebo dopis jsem neviděla. Napadlo mě, jestli ten dotyčný nenechal nečo před domkem nebo vevnitř, ale nevěděla jsem jak by se tam dostal.
Prošla jsem zpátky domem ke dveřím, ale tam jsem taky nic nenašla. Napadlo mě, že by ho mohla koupit mamka, než..no, však víte.

A nakonec mi nezbylo nic jiného než jít prohledat domek. Začala jsem tedy v pokoji mé mámy. Vešla jsem dovnitř a začala jsem prohledávat všechny různé skříňky. Nakonec došlo na noční stolek a hádejte co jsem našla. Ležela tam malá bílá obálka. Nevěděla jsem jestli ji mám otevírat, ale zvědavost mi nedala. Vytáhla jsem papír a začala jsem číst:

,,Moje milá dcero Jeck (ano, tak se jmenuji. Je to jako Jack, ale holčičí), dnes slavíš své narozeniny a doufám, že si je užiješ. Už je ti 15 let a už jsi velká. Mám pro tebe dárek, u kterého jsem věděla, že se ti bude líbit. Doufám, že jsem se nemýlila. A jméno si vyber jaké chceš. Mám tě moc ráda, tvoje maminka.
P.S. krm ho trávou, senem, jablky a mrkví."

Jakmile jsem dopis dočetla začala mi po tváři stékat slza, která ukápla na přání. Hrozně mě to dojalo, ale zároveň mě bolí u srdíčka, že tu nemůže být semnou. Chvíli jsem dopis držela v ruce, seděla na posteli a přemýšlela nad tím co jsem si právě přečetla.
,,Děkuji ti mami." řekla jsem šeptem a usmála jsem se.

Nakonec jsem se zvedla, dopis jsem si dala do brašny a vydala jsem se zpátky ke koni.
Přišla jsem k němu a řekla jsem ,,Budeš se jmenovat Jasper, ale budu ti říkat Jas" a poplácala jsem ho.