Invincible Wolves

Třetí

"Vei?" Jeho černé vlasy a azurové oči jsou pořád stejně zářivé a nádherné jak si je pamatuju. Nedokážu tomu uvěřit. On bojoval ve stejné aréně jako já aniž bych to sama věděla.

Proměním se zpátky a hned mu padnu do náruče. V očích mě pálí slzy, ale dokážu je zadržet. Nechci, aby mě viděli rozhozenou.

"Už je to tak dávno," zakňučím a vzpomínám na naše společné chvíle. S Kesprem jsme byli nejlepší přátelé ještě dříve než si pamatuju. Pošťuchovali se, jako malí si hráli společně, prali jsme se a můžete hádat kdo vyhrával. Samozřejmě, že já. Také jsem byla dost dlouhou dobu vyšší jak Kesper, ale když nám bylo šestnáct, tak mě do dvou měsíců dorostl a dokonce přerostl. Vždy jsem z nás byla ten větší průšvihář já, protože jsem byla tvrdohlavá puberťačka. I přesto bych se hned vrátila do té doby.

Dojde mi, že tu vlastně nejsme sami, tak dám Kesperovi pusu na tvář a odtáhnu se od jeho, až příliš, příjemného objetí. Věnuji mu poslední radostný pohled a otočím se směrem ke spolěcnosti. Jeho srst je zlatá, sluneční paprsky se od ní odráží a vytvářejí tak nádherný odlesk. Tělo má mohutné a svalnaté. Je na něm vidět, že v zajetí nebyl dlouho, není hubený a vyhládlý jako já. Když se promění v jeho podobu člověka zatajím dech. Kaštanové krátké vlasy má přitažlivě rozcuchané, má ostré rysy s plnými rty a lehkým strništem a jeho hnědé oči kontrastují s jeho světlejšími vlasy. Jeho krása mě zaskočí a já zůstanu s pootevřenými rty na něj civět.

"Ahoj,..." jeho hlas. Je tak hluboký a ten sexy chraplák. Kouká na mě zvědavě a vidím, že se mu ústa pohybují, ale nemám ponětí o čem mluví.

"Vei! Co děláš?!" Okřikne mě Kesper a loktem mě praští do paže.

"Au. Omlouvám se, já se jmenuji Veirolea a ty?" Založím si paže na hrudi jako znamení nezájmu, ale myslím, že můj výraz v obličeji říká něco jiného i když se velice snažím, aby to tak nebylo.

Kesper protočí očima a ten neznámý se zasměje. "Už ho říkal Vei,"

"Ou," chvilku jen stojím s otevřenou pusou a přemýšlím nad tím jak mi mohl zamotat hlavu tenhle muž.

"Nevadí, rád ho zopakuji. Jmenuji se Nathan," usměje se a odhalí své dokonalé bílé zuby. Zachvěje se mi něco v břiše, ale snažím se tomu nevěnovat moc pozornosti a nedávám to na sobě znát.

Odkašlu si a pohlédnu na oba chlapce. Narovnám se do plné výšky a s autoritativním hlasem jim řeknu pokyny.

"Není čas na to ztrácet čas. To, že jsme prozatím utekli neznamená, že nás nebudou hledat a nemohou nás najít, takže dokud se nesetmí budeme stále v pohybu ať už v podobě vlka či člověka. Až bude slunce zapadat najdeme nějaké místo, kde přespíme a přes noc se prostřídáme na hlídce," můj postoj je tvrdý, vůdčí, snažím se u nich vybudovat respekt vůči mě. Kesper jako můj dobrý přítel, co mě zná, tak ví, že jsem byla vždy alfa samice už od té doby co jsme byli malé vlčata a on to respektoval. Nathan jen přikývne.

Věnuji jim poslední pohled a naznačím rukou ať mě následují. Podle krajiny, kterou vidím, uspudím, že jsme někde v Evropě na severovýchodě. Teplota je akorát, že mi není zima v oblečení, které momentálně mám na sobě. Potrhané a špinavé, ve vampýřím doupěti mi nikdo nemyl mé oblečení ani nedával čisté. Proč také ano, když jsme byli jen zábava pro ty sobecké zmetky.

Podle svých smyslů najdu západ a vyrázím tím směrem. Slunce svítí vysoko na obloze, tak usuzuji, že je tak poledne, tak máme před sebou dost hodin cesty. Celou dobu jdu před klukama slyším, že vedou trochou konverzaci, ale neposlouchám je. Soustředím se jen na cestu a přemýšlím o své sestře. Nemám totiž ponětí, kde je a kde jí najdu. Z té noci co mě unesli si pamatuju jen to, že zabili mé rodiče a mou sestru unesl jeden slizký vampýr. Pamatuju si jak vypadal. Jeho větší břicho bylo potažené upnutým tričkem z kterého se mo zvedal žaludek, jeho mastné vlasy se mu lepily na čelo a jeho tvář byla bledá skoro jako sníh. Zavrčela jsem při této vzpomínce.

"Jsi v pohodě Vei?" Ozve se zamnou Kesper ustaraně, ale ani se neuráčím se otočit a jen mávnu rukou, že je vše v pořádku. Nemám náladu se s nimi bavit, tak se proměním do vlčí podoby a hned jsem mnohem spokojenější.

Hlína se pod mými tlapami krásně boří, srst mi pročesává lehký vánek a zvuky zvířat jsou pro mne jako ukolébavka. Ujdeme už kus cesty a dostaneme se z lesa a dojdeme na mýtinu, kde je obrovské jezero ve kterém se odráží celá scenérie. Za lesy jsou honosné hory, které se tyčí nad mraky a posmívají se všemu malému. Z mýtiny můžeme krásně vidět, že hory vytvářejí dvě řady a mezi nimi je propast celá posetá lesy. A daleko za tím byly další hory. Musíme najít nějakou cestu přes hory a dostat se někam do města odkud by se dalo nějak začít hledat, ale první cíl je město.

Přejdu k jezeru a s radostí strčím čumák do vody a hltám vodu jako bych nepila věčnost. Možná to nebude zas tak daleko od pravdy. Mám úplně vyprahlý krk a jsem vděčná konečně za pořádné pití.

Mezitím co se umyji v jezeře, tak kluky pověřím úkoly. Nathan nám jde ulovit něco k jídlu a Kesper hledá suché dřevo, abychom si mohli zapálit oheň. V jezeře ze sebe smyju, v lidské podobě už, všechnu špínu a jak se vrátí kluci, tak jim řeknu ať se jdou umýt taky, že se jim udělá mnohem lépe.

Nathan přinesl tři zajíce, nic velkého pro hladové vlky, ale byli jsme z doupěte zvyklí na horší podmínky a těd', když zapadá slunce, tak nechci lovit ve smečce. Tři zajíci nám dají dostatečně síly do dalšího dne, kdy si už ulovíme něco většího. Vytvořím z kamenů kruh, kde poskládám dřevo a vytvořím ohniště.

Zrovna když se snažím jiskrama z dvou kamenů vytvořit oheň, tak se vrátí vysmátí kluci.

"Vei, proboha, nikdy to nešel zapalovat oheň, tak to dej mě," zubní se na mě Kesper a já po něm hodím nevrlým pohledem. Upřímně vlastně mi ty jeho srandičky chyběli.

Mezitím co Kesper se stará o oheň, já a Nathan svlíkáme z kůže naši večeři a kusy masa napodneme na klacky aby jsme si maso mohli nepe upéct na ohni. Dávám si dobrý pozor abych své jídlo měla v dostatečné vzdálenosti od ohně, aby klacek nechytl. Jak dovečeříme, tak slunce už úplně zapadlo a pomalu se stmívá. Kesper se nabídne, že bude mít hlidídku jako první a já ho vděčně pohladím po ruce a rty naznačím slovo 'děkuju'. Jen na mě rošťácky mrkne, jak to dělával vždycky.

Lehnu si kousek dál od ohně, nechci aby mi bylo přílíš vedro, mám radši chladnější vzduch na spánek. Udělám si pohodlí, ale vzhledem k tomu, že nemám nic co bych mohla použít jako polštář, podepřu si hlavu rukou. Usnu spokojeně, ale hluboko uvnitř mám strach, že nás vampýři najdou a strčí zpatky do pekla, či hůř, že se me sestře něco stalo.

***

Prudce se posadím a snažím se zpomalit dech. Noční můry, jako každou noc. Snad nikdy se jich nezbavím, ale mám tolik obav, že se mi to všechno zobrazuje právě ve snech a nejhorší na tom je, že jsou tak skutečné. Občas mám problém rozlišit jestli se to vážně stalo nebo jestli to byl jen sen.

Pohlédnu na Kespera. S klackem kreslí nějaké obrazy na písčitou plochu vedle ohniště. Drží se blízko ohně, aby byl v teple a toho, že jsem vzhuru si ani nevšimne dokud na sebe neupozorním odkašláním.

"Dobré ráno Vei," usměje se, ale ani se nezmíní nad mým hrozným vzhledem, protože on na tom je stejně. Už je unavený, víčka mu klesají a tmavé kruhy pod očima jsou symbolem již velké únavy.

"Dobré ráno Kespere. Jdi spát, převezmu to po tobě," už se mi rozhodně nechce spát po těch nočních můrách.

Neprotestuje, ani se nehne z místa a jen si vyčerpaně lehne u hřejivého ohně a hned usne. Poznám to podle klidného dechu a tichému pochrupování.

Po zbytek noci jen přemýšlím a vymýšlím různé zbůsoby jak začít, chci nechat kluky se pořádně vyspat ať mají dostatek síly na následující dlouhý den.